GR20 – Moje zkušenost.

Refuge de Ciottulu di i Mori pod Paglií Orbou (2525 m).

Podařilo se mi během patnácti dní projít celou GR20, jednu z těch těžkých dálkových tras v Evropě a taky vylézt na většinu okolních hor. Tady jsem sepsal, na co se připravit, co vzít sebou, co nebrat atd. Všechno tohle je můj pohled na věc, který nikomu nenutím, jak se říká mezi thru-hikery: „Hike your own hike.“

200 Km.

Moje putování jsem sepsal do sedmnácti příspěvků. Pokud chcete prožít celé dobrodružství den po dni, můžete se rovnou pustit do čtení:

1. den: Z Prahy do Concy
2. den: Z Concy do Refuge de Paliri
3. den: Z Refuge de Paliri do Refuge d’Asinau
4. den: Z Refuge d’Asinau do Refuge d’Usciolu
5. den: Z Refuge d’Usciolu do Relais San Petru di Verde
6. den: Z Relais San Petru di Verde do Refuge d’E Capanelle
7. den: Z Refuge d’E Capanelle do L’Alzarelly ve Vizzavoně
8. den: Z L’Alzarelly ve Vizzavoně do Refuge de L’Onda
9. den: Z Refuge de L’Onda do Petra Piana
10. den: Z Petra Piana do Refuge de Manganu
11. den: Z Refuge de Manganu do Refuge de Ciottulu di i Mori
12. den: Z Refuge de Ciottulu di i Mori do Refuge de Tighiettu
13. den: Z Refuge de Tighiettu do Refuge d’Asco-Stagnu
14. den: Z Refuge d’Asco-Stagnu do Refuge de Carozzu
15. den: Z Refuge de Carozzu do Refuge de l´Ortu di u Piobbu
16. den: Z Refuge de l´Ortu di u Piobbu do Calenzany
17. den: Z Calvi do Prahy


Je možné, že některá témata, o kterých teď budu psát už jsem dříve v jiných příspěvcích zmínil.

Příprava

Jestli to nechcete číst celé, tak vám dám radu, kterou uslyšíte od většiny zkušených cestovatelů:

"Vem si ten svůj batoh a vypadni už ven!!"

Zkusím tady popsat moji cestu ke GR20. Mám rád mapy. Už jako dítě jsem rád pročítal atlasy a sledoval prstem cesty na mapě a přemýšlel, jak to kde asi vypadá. To mě do dnes neopustilo. Pár delších cest po Evropě jsem podnikl, mnohokrát jsem vyrazil na týden na kola s kamarády, ale nikdy to vlastně nebylo to klasické dobrodružství, kdy si všechno nesete sebou a spíte každý den někde v přírodě. Což mě čím dál víc lákalo, ale vlastně jsem to dlouho odkládal, protože jsem se na to necítil připravený, nebo jsem neznal nikoho s kým by mě bavilo na takový výlet vyrazit a sám jsem jít taky nechtěl.

Brána do GR20 z jihu.

Jak už to tak bývá, tak jsem postupem času měl načtených čím dál více cestopisů a blogů, viděl jsem spoustu cestovatelských dokumentů. Objevil jsem thru-hiking a ultralight backpacking. Postupně jsem si nakoupil hromadu ultralight vybavení atd. Někdo tímhle často končí 🙂

Já jsem si ale naštěstí jednoho dne řekl, že s tou teorií už musím přestat, sbalil si ty svoje krámy a vyrazil. Tehdy jsem vzal batoh a kolo a rozhodl se, že pojedu na víkend na těžko podél řeky Moravice a přespím někde v přírodě. A jak už to tak bývá, když něco děláte poprvé, tak jsem se totálně zpocený a špinavý rozhodl přenocovat na romantické pláži přehrady Kružberk.

Jezírko na řece Tarcu.

Načež se samozřejmě ukázalo, že pláž je tak nedotčená proto, že Kružberk je rezervoár pitné vody a je zde zákaz vstupu. Což mi po pár minutách strážce nádrže ochotně vysvětlil.

Odebral jsem se tedy k nedalekému kraji lesa, rozdělal oheň a jal se připravovat večeři, čímž si zničil ultralight hrnec. Dál už to vypadalo, že se situace uklidní a já se konečně připravil ke spánku.

Ve chvíli, kdy jsem konečně pomalu usínal, spustil se déšť. Stan jsem si samozřejmě nevzal, protože je přece hezky a protože ultralight ne?

Refuge de Paliri.

Takže začalo zběsilé balení a hledání úkrytu. Naštěstí se mi podařilo najít posed, ve kterém jsem se rozhodl nějak poskládat a přenocovat. Venku se rozpoutalo naprosté peklo, blesky šlehaly na všechny strany a já se celou noc modlil, aby si jeden z nich nevybral tento dřevěný vyčnívající objekt, ve kterém se aktuálně nacházel.

Takže tolik k začátkům. Co jsem tím chtěl říct? Určitě se vyplatí nevyrážet na delší cestu s nulovými zkušenostmi. Vždycky je lepší začínat postupně, vyzkoušet si, jak tělo reaguje na delší vzdálenosti, otestovat výbavu, nabrat zkušenosti v orientaci, předpovědi počasí apod.

Refuge d'Asinau.

Každopádně to zní jakože takovýto zážitek mě přece nemohl motivovat na další cesty. Jenomže...

Ráno jsem se probudil do sychravého rána, kdy se nad loukami ještě povalovala mlha, všude bylo ticho, všichni vyspávali sobotní kocovinu. A já se bál, že už mě to bavit nebude a nebudu chtít dál cestovat po těch pár hodinách spánku. Že budu rozlámaný a že se budu chtít jenom co nejrychleji dostat do tepla a osprchovat. Ale ono ne.

Místo toho jsem se šlapáním zahřál, vítr mi vysušil oblečení a já si užíval to, že už v přírodě jsem, že nemusím nikde teprve dojet vlakem, že jsem teď ve vesničce, která ani nevím jak se jmenuje, že mám všechno sebou, a kdybych nemusel zítra do práce, tak můžu takhle cestovat třeba celý týden nebo měsíc a řešit jenom to, jestli mám dost jídla a pití.

Monte Incudine (2134 m).

A tak to vlastně všechno začalo. Brzy po tom jsem si nakreslil v Mapy.cz cestu po hřebeni Malé Fatry a říkal si, že se tam musím s batohem podívat. V té době jsem si taky nakreslil GR20. Naplánoval si tam různé odbočky na zajímavá místa a snil o tom, že bych se tam třeba někdy mohl podívat. Tehdy jsem si tenhle plán mohl klidně dát hned vedle cesty na Mars, protože jsem její uskutečnění viděl stejně nereálně.

Pohled na hlavní masiv hor z jižní části GR20.

Najednou jsem ale stál s batohem na hřebeni Malé Fatry. A prošel jsem si jí celou, spal v horských chatách a byl to nádherný zážitek. Když jsem se z Malé Fatry vrátil, zjistil jsem, že můžu klidně ještě týden strávit na dovolené a tak jsem vyrazil prakticky rovnou do Vysokých Tater. Každý den jsem tam vylezl nějaký turistický vrchol, a byla to opět paráda. Když jsem se vrátil, GR20 už nevypadala tak nereálně.

"Pokud vás láká GR20, vyražte nejdřív na týden do Vysokých Tater, každý den si vylezte jeden turistický vrchol. Pokud vás to bude bavit, tak GR20 určitě taky."

Jak jsem psal, venku jsem spal jenom jednou a v Tatrách a Fatře jsem spal v chatách, a tak jsem si před cestou na GR20 potřeboval otestovat, jak budu delší dobu zvládat vaření a spaní v přírodě. A tak jsem si to následující rok vyzkoušel v Českém Švýcarsku. Jak jsem psal, nedopadlo to zrovna ideálně, ale hned potom už jsem seděl v letadle.

"Pokud se bojíte, že GR20 vzdáte ještě předtím, než začnete, kupte si letenku, její zrušení většinou stojí tolik, že budete muset stejně odletět, a když už jste tam... :-)"

Motivace

Před cestou je dobré si ujasnit proč se vlastně na takhle dlouhé a náročné putování vydáváte. Sice to není Pacific Crest Trail, který se jde půl roku, ale i tak je to docela dlouhá doba, abyste měli dost šancí na to začít se ptát: "Co já tady vlastně dělám? Místo toho abych s partou přátel někde popíjel drinky na pláži, stavěl dům nebo se staral o rodinu, tak se tady brodím v suti s ostatními asociály, špinavý, zpocený, mokrý, je mi zima, mám hlad, jsem unavený, včera jsem si spálil čelo, bolí mě noha, Francouzům nerozumím... Jaký má tohle smysl? Vždyť opravdový život je někde úplně jinde a ani tady nefunguje wifi!"

Je dobré umět si předem na tyhle otázky odpovědět, ať je nemusíte řešit na cestě. Moje odpovědi jsou:

  • Prostě mě baví vzít si všechny věci sebou a někam vyrazit, spát každý den jinde, každý den objevovat něco nového, a u dlouhých tras sledovat diverzitu okolí (jak se krajina postupně proměňuje).
  • Když vidím kopec mám chuť na něj vylézt a rozhlédnout se po krajině, když vidím jezero, tak se v něm vykoupat.
  • Chci všechno vidět na vlastní oči, být tam. A ideálně si to ještě vyfotit a napsat o tom, abych na to mohl vzpomínat.
  • A dává mi to velký pocit svobody a uvolnění od banality všedního života.

Každý má ale jinou motivaci, a já mu ji rozmlouvat nebudu. Důležité asi je mít reálná očekávání. Co tedy od GR20 čekat?

Můj den na GR20

Vstanu kolem šesté ráno. Protože na GR20 musíte vždy spát poblíž nějaké chaty, máte k dispozici i sociální zařízení. Samozřejmě na široké škále kvality.

Jdu na velkou, další šance je až večer. Ne, nechcete si po cestě někde v suti na svahu vykopávat cathole. Umyji se.

Bergerie des Pozzi.

Nejsem moc snídaňový typ. Před tím, než jsem šel na GR20, jsem byl na přednášce kamaráda Víti, který si před trekem v Himálajích přečetl několik knih o výživě, připravil podrobný google sheet s detailním rozpisem gramáže a výživových hodnot. Připravil si denní dávky potravin v přesném složení, načež neustále vzpomínal na dny, kdy tyhle navážené balíčky nemusel jíst a dal si místo toho Snickers.

Na snídani jsem mám tedy průběžně doplňovanou zásobu Snickers tyčinek, kterou prokládám sušenými banány. Ty nejsou na Korsice v podobě suchých chipsů, jako je tomu většinou u nás, ale jsou usušené celé a je to taková mazlavá kalorická bomba. Naučil mě je jíst kamarád Rob, a jsou výborné. Ke snídani vypiji ještě litr vody se šuměnkou.

Hlava maura na Monte Renoso (2352 m).

U každé chaty je také kvalitní zdroj pitné vody. Takže si na den naberu dva litry. Snídaně je tedy rychlá, takže po sedmé můžu vyrazit na trail. V tu dobu už je na cestě i většina ostatních, protože většinou vstávají ještě dřív.

Den začíná stoupáním. Terén je skoro vždy plný kamenů a skal. Sem tam je potřeba zapojit i ruce. Ráno je hodně zima, ale jsem proti zimě celkem odolný a tak péřová bunda zůstává na dně batohu.

Jezero Bastani.

Postupně začíná pálit slunce, a je zase naopak horko. Je potřeba se chránit proti slunci, kšiltovka funguje skvěle. Ze začátku se sem tam namažu ale tělo si tak nějak postupně zvyká a nakonec se není potřeba ani mazat.

Hůlky nepoužívám, vyhovuje mi to tak. Nemusím sebou tahat další krám a pohodlně se mi tak i fotí.

Kolem poledne si dávám oběd. Většinou je to korsický salám, který má hodně výraznou vůni, kape z něj tuk, ale je to opět kalorická bomba a chutná skvěle. K tomu nějakou tu bagetu, nebo kousek sýra. Všechno výborné. Někdy taky uvařím nějakou tu ultralight stravu, kterou mám v zásobě.

Po cestě do Vizzavony.

Potkávám řeku, a tak se vykoupu. Na GR20 mám 15 dní, což je standardní doba. Není potřeba spěchat, mám čas. Sem tam potkám jinou skupinu. Dost lidí potkávám opakovaně a tak se už známe a prohodíme pár slov. Někdy jdeme společně. Nejvíc se spolu bavíme až večer.

Vybírám si odbočku na blízký vrchol. Někdy na chvíli ztratím správný směr, a tak hledám mužiky.

Do dalšího refuge dorazím většinou kolem 4. Vyberu si plácek na postavení stanu. Jdu do sprchy, pokud je k dispozici. Platím hlídači parku poplatek za postavení stanu (asi 3 EUR) a rezervuji si večeři.

Obchůdek ve Vizzavoně.

Chvíli polehávám ve stanu a pročítám si v průvodci, co mě čeká další den. Večer kolem 6 jdu na večeři. Ta se skládá většinou z předkrmu (nějaký ten salám, nebo sýr), hlavního chodu (těstoviny), a zákusku (pudink). Na večeři si sednu ke známým nebo naopak poznám nové lidi. Někdy posedíme déle a pijeme pivo a nebo víno. Umyji se, vyčistím zuby. V 9 většinou už všichni spí.

Vybavení.

Z pročítání hikerských blogů jsem se kromě jiného dozvěděl hodně o správné výbavě. Tím, že jsem ale hodně četl o Triple Crown of Hiking, tak moje výbava obsahuje několik položek, které jsou typické pro Američany, takže mě několik hikerů i za Američana považovalo.

Stan - Zpacks Plexamid Tent

Tohle je jedna z těch typicky amerických položek. Zpacks je floridská firma, která se specializuje na ultralight stany. Plexamid je stan pro jednoho. Je vyrobený z materiálu, který se jmenuje Dyneema® Composite Fabric. Ten se vyznačuje nízkou hmotností a zároveň výdrží.

Největší devízou tohoto stanu je jeho hmotnost. I když připočtete kolíky, nosnou tyč a obal, tak celková hmotnost je jen lehce přes půl kila. I na GR20 jsem potkal několik lidí, co mi to nemohli uvěřit. Skutečně je hmotnost zanedbatelná a stejně tak objem.

Zpacks Plexamid Tent.

Z toho "ničeho" lze opravdu postavit stan. Není nijak velký, ale dá se v něm sednout a je tam místo i pro batoh. Balení obsahuje i velice účinnou opravovací sadu, v případě, kdyby se vám do odolného materiálu přece jenom podařilo udělat díru.

Já jsem stan moc nešetřil, hlavně při balení, a tak se mi podařilo polámat malou konstrukci, kterou má stan ve špičce. Pochopil jsem, že tam je pro to, aby obyvatel stanu měl víc prostoru nad hlavou. Potom, co jsem konstrukci zlomil a odstranil, ale stan pořád fungoval dobře.

Takže pokud chcete opravdu co nejlehčí stan, můžu tenhle doporučit. Přečkal jsem v něm i noční bouřku, při které jsem se bál, že se stan ve větru roztrhá. Zvládl to, ale do budoucna jsem se rozhodl, že chci něco trochu bytelnějšího.

Jezero Bettaniella.

Každopádně myslím, že v hmotnosti stan nemá konkurenci. Zároveň tomu odpovídá i hodně vysoká cena téměř 12000 Kč a to musíte ještě připočíst dopravu z Ameriky.

Do budoucna jsem si tedy na radu kamaráda Roba pořídil další typický americký stan Big Agnes Tiger Wall UL2. Big Agnes je koloradská firma, jejich stan oproti Zpack Plexamid má bytelnější konstrukci a je v něm víc prostoru, protože je pro dva. I ve dvou je tam v pohodě dost místa. Zároveň je samonosný, což se hodí, když stan stavíte na místech, kde nejsou podmínky na zapichování kolíků do země. Váží kolem jednoho kila, což je pořád dost málo. Cena je kolem 8500 Kč. Zatím jsem dost spokojený.

Batoh - Gossamer Gear Gorilla 40 L

Texaská firma, která vyrábí hlavně hodně lehké batohy. Měl jsem verzi na 40 litrů, aktuálně vidím, že se vyrábí 50 litrová. Výhodou batohu je samozřejmě jeho nízká hmotnost 700 g. Batoh vypadá hodně jednoduše a celkem jsem se bál, jestli mě z něj nebudou bolet záda. Nakonec mě ale nebolelo nic. Navíc oceňuji velkou praktičnost batohu. V horní části je velký "rukáv", kterým můžete o dost zvětšit objem batohu, třeba v případě, že nějakou dobu ponesete více potravin. Vepředu má batoh taky velikou síťovou kapsu, kde si můžete naskládat věci, které často vybalujete. Trochu neduhem této průhledné kapsy je, že se časem trochu protrhá, ale dá se to v pohodě zalepit.

Monte Rotondo (2622 m).

Batoh se dá koupit i v některých českých obchodech. Doporučuji si ho tam vyzkoušet, abyste zvolili správnou velikost. Cena je kolem 6000 Kč.

K batohu jsem ještě přikoupil bederní pás Gossamer Gear Hipbelt. Řekl bych, že je to téměř nutnost, pokud nechcete aby vás bolela záda. Zároveň jsou na pásu kapsy, do kterých si můžete dát příruční věci.

Taky jsem měl k batohu Pack liner, což je vlastně nepromokavý sáček, do kterého si můžete dát věci. Na cestě jsem ho ale moc nevyužil, protože bylo pořád hezky. A stejně dobře funguje i igelitka z Albertu.

Karimatka - Therm-A-Rest Neo Air XLite - Regular

Tohle je jedna z legend ultralight backpackingu. Nafukovací karimatka od washingtonsko-irské firmy Therm-a-rest. Vyznačuje se neskutečnou lehkostí (360 g) a zároveň skladností. Taky výborně chrání proti zimě a osobně se mi na ní výborně spí. Myslím, že kdo jí vyzkouší už nebude chtít jinak. Dřív jsem měl samonafukovací karimatku, který byla obrovská a prakticky žádný komfort navíc mi oproti Therm-A-Rest nepřinášela.

Sedlo Porte (2225 m).

Nevýhodou karimatky je, že při posunování po stanové podlážce stanu Big Agnes vydává docela silné pískavé zvuky. Je tím docela pověstná. Aktuálně chci vyzkoušet, jestli by nepomohlo na podlahu stanu položit Tyvek, což je velmi lehký a odolný materiál, který se mezi hikery taky často používá.

Cena karimatky je kome 3500 Kč.

Spací pytel - Warmpeace Viking 300 180 cm

Předchozí výbava se pohybuje hodně v topu toho, co lze pořídit, ale spacák má už 6 let stejný od firmy Warmpeace z Chocně. Je z kachního peří, které je o trochu méně izolační jako to husí. Samozřejmě péřový spacák má nevýhodu v tom, že ztrácí tepelné vlastnosti, když zvhlne. Zároveň ale péřové spacáky vedou v nízké hmotnosti při velkém tepelném komfortu. Komfortní teplota Vikinga je 6 °C. Předpokládám, že za tu dobu už bude hodnota trochu horší. Dodnes mi ale spacák celkem vyhovuje a hmotnost 720 g je taky v pohodě. Aktuální cena je cca 4000 Kč.

Vařič - Jetboil Flash - Wilderness

Další z typicky americké výbavy. Tentokrát vařič od firmy Jetboil z Wisconsinu. Je to vlastně celá taková sada s kartuší a hrncem, které můžete složit dohromady. Moje zkušenost je, že voda se vám uvaří opravdu velmi rychle. Často jsem měl spíš problém stačit si nachystat ostatní věci, než abych čekal na uvaření vody. Nevýhodou je tak trochu větší objem. Měl jsem verzi Flash, která má přímo integrovaný zapalovač na tlačítko. Což je fakt pohodlné 🙂 Bohužel jsem ale nedávno zjistil, že pomocí Jetboil není možné vařit v jiném než jejich patentním hrnci. Po delším vaření na normálním hrnci se Jetboil tak nějak celý roztekl. R.I.P. 🙁

Údolí řeky La Tavignano.

Budu tedy kupovat nový vařič a tentokrát asi sáhnu po nějakém hodně jednoduchém řešení, jako je třeba liháč, protože moc na výletech nevařím a opravdu mi nevadí chvíli počkat, než se voda uvaří.

Fotoaparát Sony Alpha A7

Důležitou součástí mého cestování je i focení. Na GR20 jsem měl full-framovou bezzrcadlovku Sony Alpha A7. Fotoaparát byl vyrobený v roce 2013 a jedná se o jeden z prvních full-framů, tzn digitálních fotoaparátů, jejichž snímací čip odpovídá velikosti klasického kinofilmu.

Fotoaparát má určitě pár neduhů, např. nechtějte s ním fotit rychle pohybující se objekty, to chce opravdu hodně cviku.

Pro moje účely focení krajinek ale fungoval skvěle. Míra detailů a dynamický rozsah je opravdu dobrý a doporučuji ho komukoliv, kdo chce s full-framem začít. Mám ho už třetí rok a fotím jako divý. Taky patří k nejmenším full-framům vůbec, takže ho můžu mít pořád při ruce. Dal jsem za něj cca 25000 Kč.

Poblíž Col de St-Pierre (1452 m).

K fotoaparátu mám širokoúhlý objektiv Sony FE 16-35 mm f/4 ZA OSS Vario-Tessar T*. Není to high-end, ale poměr cena výkon je skvělý. Stojí necelých 40000 Kč a sehnal jsem ho o dost levněji přes ebay.uk.

Fotoaparát i s objektivem mívám schovaný v Osprey Ultralight Camera Case XL, ale častěji ho nosím připnutý k popruhu batohu pomocí Peak Design Capture. Tohle umožňuje mít fotoaparát opravdu přímo po ruce.

Power banka - Apei Business Ultimate 21000 mAh

Baterie je relativně skladná a lehká. 21000 mAh je opravdu velká rezerva pro nabíjení.

Solární panel - Anker PowerPort Solar Lite 15W

Krásně lehký a skladný solární panel. Chtěl jsem, abych se co nejméně trápil tím, že mi třeba někde dojde baterie a já nebudu moct fotit nebo se dívat na mobilu do mapy. Takže jsem si kromě velké power banky ještě vzal solární panel, kterým jsem power banku nabíjel. Pokud svítí slunce, funguje skvěle. Většinou jsem ho někde položil, když jsem večer seděl u refuge a někdy ho nosil i připnutý na batohu a nabíjel za chůze. Dalo mi to velký pocit svobody. Nemusel jsem v refugích řešit, kde najdu přípojku na elektřinu a bojovat o ni s ostatními. Taky jsem se vybavil čtyřmi bateriemi do fotoaparátu, protože jsem si na diskuzích přečetl, jak bezzrcadlovky Sony A7 krátce vydrží. Ale focení krajinek je něco jiného než třeba fotit sport, uděláte maximálně 100 fotek za den. Každá baterie mi vydržela tři dny a tak by mi místo čtyř bohatě stačily dvě.

Refuge de Ciottulu di i Mori.

Mobil - Samsung A5 2017

Tenhle mobil jsem měl hlavně proto, že je vodotěsný. Předchozí dva jsem totiž utopil, jeden v kaluži na Šumavě a na druhý jsem vylil vodu se šťávou. Se Samsungem jsem spokojený, všechno skvěle funguje, kromě výdrže baterie si nemám na co stěžovat. Na GR20 používám mobil hlavně na zjisťování počasí a pro navigaci. O tom víc v kapitole Orientace.

PS: I tenhle vodotěsný mobil jsem utopil. Tentokrát v Divoké Orlici, ale byl už poškozený, takže se to dá odpustit.

Vak na vodu - Platypus Platy Bottle 2l a Platypus SoftBottle 1l

Gossamer Gear Gorilla neobsahuje zabudovaný camelbak (rezervoár na vodu) a tak bylo potřeba něco na vodu přikoupit. Platypus (v překladu ptakopysk) jsou vlastně takové lehké, odolné a skladné vaky. Litrovou verzi jsou používal k pití na snídani, kdy jsem si do vaku dělal šuměnku. Dvoulitrovou verzi jsem měl jako zásobu vody na celý den. Většinou mi to v pohodě stačilo. Ráno jsem vypil litr, přes den měl ty dva litry a večer už se napil refuge. Na GR20 je taky hodně možností napít se, takže není potřeba sebou tahat velké zásoby.

Poblíž Bergerie de Ballone.

K dvoulitrové verzi jsem měl připojený taky jednoduchý systém pro snadné pití, takže z toho byl vlastně takový camelbak, a pro každé napití nebylo potřeba sundávat batoh. Navíc se mi s Platypus mnohem lépe manipulovalo než s většinou jiných camelbak systémů, které bylo někdy náročné dostat je do plných batohů.

Filtr na vodu - Sawyer SP128 Mini

Jak jsem psal, na GR20 je spousta vodních zdrojů. Protože se pohybujete v horách, tak jsou i dost vydatné a čisté. Takže si myslím, že pro GR20 vodní filtr není potřeba. Z předešlé zkušenosti jsem ale raději filtr vzal a snažil se vodní zdroje mimo refuge raději filtrovat. Zkomplikovat nebo úplně vzdát celou cestu kvůli střevním potížím mi za tu trochu námahy navíc nestojí.

Splav na řece Filiccioni.

Každopádně filtr je velice malý a lehký (65 g). Na jedné straně naplníte litrový vak vodou ze zdroje. A ten potom mačkáním proženete skrz filtr. Filtrovat si každý den 3 litry, bych asi moc nechtěl. To bych doporučoval si koupit aspoň větší verzi, nebo systém využívající k filtrování gravitaci. Já většinou filtr používal na GR20 v kombinaci se slánkou, tzn. že jsem vlastně vodu z vaku skrz filtr usrkával, a měl to jako takové přilepšení v hodně horkých dnech.

Boty - La Sportiva TX5 GTX Men

La Sportiva je už celkem legendární Italská značka, vyrábějící boty hlavně do horského terénu. Jak jsem psal v článku o výletu do Českého Švýcarska, tyhle boty jsem si koupil jako úplně nové na GR20, protože předchozí jsem musel vyhodit. Tohle je samozřejmě velký risk. Boty do hor se nejprve musí prošlápnout, je dost možné, že nebudou dobře sedět nebo s nimi bude nějaký další problém, a ten je nutné identifikovat co nejdříve a ne někde uprostřed korsických hor. Okolnosti tomu ale chtěli jinak a já tak po tom, co jsem si tyhle boty zkusil v obchodě, téměř vlastně hned druhý den vyrazil na cestu.

La Sportiva TX5 GTX Men.

Měl jsem ale velké štěstí. Boty fungovaly skvěle. Neměl jsem prakticky žádné puchýře nebo jakýkoliv jiný problém. Myslím, že se budu dál držet značky La Sportiva a kotníkových bot, protože mi opravdu hodně vyhovují. Co jsem pochopil, tak TX5 GTX Men je kombinace goratexu a kůže. Není to úplně ten typ z hrubé kůže, který si kupujete na celý život. Je na nich i už dost vidět, že jsem jim dal zabrat. Ale za ten komfort to fakt stojí.

Trička - Crivit

Všiml jsem si, že v Lidlu prodávali trička z merina, takže jsem neodolal a dvě si na zkoušku koupil. Cena byla opravdu lidová, 400 Kč. Skutečně je to merino, ale samozřejmě se šetřilo, co to šlo, takže nečekejte žádné zázraky. Po GR20 už trička vypadaly hodně použitě, ale jinak jsem s nimi byl celkem spokojený. Materiál byl příjemný. Příště bych si ale koupil něco kvalitnějšího.

Boxerky - Anatomica Zone

Naprostá spokojenost. Příjemný, teplý a zároveň odolný materiál (merino + tencel). Jedny máte na sobě a druhé se suší po vyprání.

Most přes řeku Lamitu.

Ponožky - Lasting

Taky jsem měl dvoje. Merinové ponožky. Kvalitně zpracované, nemám co vytknout.

Zimní bunda - Ortovox PIZ BIANCO JACKET dark navy

Je to v podstatě něco jako péřová bunda, akorát místo peří je v ní vlna, tedy dalo by se říct merino. Je tak o trochu těžší. Výhodou je, že i když je mokrá, tak pořád hřeje. Jsem s ní opravu hodně spokojený. Zpracování je výborné. Je to ale švýcarská značka, takže cena je astronomická, 8000 Kč.

Každopádně na GR20 zůstala vespod batohu, protože nikdy nebyla taková zima, abych jí musel vytáhnout, ani večer. Bylo to asi hlavně tím, že bylo pořád krásně. Minimálně pocit, že jí v batohu mám, pro případ zhoršení počasí byl uklidňující.

Nepromokavá bunda - Road Runner 2.0 Jacket XL Dark Blue

Protože bylo skoro pořád hezky, tak jsem jí moc nepotřeboval. Ale nepromokavá bunda je do hor samozřejmě nutnost, protože počasí se může měnit velice rychle. Kromě deště se taky hodí do větru a je to taky další vrstva, kterou je možné přidat, pokud je velká zima. Většinou skoro nic neváží. Nevýhodou je samozřejmě nízká prodyšnost, takže se v ní často můžete dost potit.

Rolák - Ortovox Merino Competition

Tohle je kvalitní merino rolák. Ve větší zimě jsem používal v kombinaci s mikinou a v některých případech ještě s nepromokavou bundou. Sáhnout ještě po zimní bundě nikdy nebylo potřeba. Merino hřeje i když jste zpocení a Ortovox je opravdu vysoká kvalita, tak kromě ceny 2500 Kč není co vytknout.

Mikina - High Point Elektron 5.0

Přiléhavá mikina bez kapuce od české firmy High point. Zase nemám co vytknout, vše kvalitně zpracováno. Mám do dnes a je jako nová.

Kšiltovka - FOX Legacy Flexfit Dusty Blue

Pokud chcete GR20 dokončit bez úpalu, tak myslím, že celkem důležité je mít něco na hlavě. Se mnou celou cestu absolvovala kšiltovka "propagující" tlumiče FOX. Takže se mě sem tam někdo zeptal, na jaké motorce to jezdím. Moje odpověď, že mám Foxe na svém kole, ne každého uspokojila. Každopádně po tom, co jsem kšiltovky poslední den vypral v automatické pračce, tak se bohužel rozpadla 🙁

Monte Corona (2144 m).

Lékárnička - Lifesystems Trek First Aid Kit

Jedna z důležitých částí výbavy je samozřejmě lékárnička. Pro případ, nečekané události. Je dobré si jí ještě dovybavit šitím, izotermickou fólií, zástřikem na odřeniny, náplastmi na puchýře, léky proti průjmu a bolesti.

Kruhová šála

Říká se tomu taky tunel, šátek nebo buff. Může se to nosit kolem krku, na hlavě a asi dalšími čtyřiceti způsoby. Aktuálně využívám hlavně jako roušku. Na GR20 jsem měl kolem krku. Hodí se to hlavně proti spálení od slunce. Malou část zad, která nebyla pokrytá šátkem ani tričkem jsem si tak dost hodně spálil.

Cestou do Calenzany.

Sluneční brýle

Určitě potkáte sněhová pole, takže se vyplatí chránit proti sněhové slepotě.

Čelovka

Doporučuji lehkou, odolnou, vodotěsnou s akumulátorem. Na GR20 jsem moc nevyužil, protože se mi nikdy nestalo, že bych musel jít nebo stavět stan potmě. Využíval jsem spíš příležitostně. Ale je to jistota, bez které by nikdo do hor vyrazit neměl.

Hygiena

Samozřejmě ručník, měl jsem takový ten typický outdoorový. Výhodou je, že je skladný a rychle uschne. Nevýhodou, že materiál není moc příjemný.

Kartáček na zuby, pasta, šampón, kapesníky, hygienické hadříky, něco na praní. Všechno ideálně v co nejskladnější podobě. Klidně i nějakou tu vůni, ale tu použijete jenom v naléhavých případech.

Zapalovač

Kdyby bylo potřeba rozdělat oheň. Pro případ, kdy by přestal fungovat, měl jsem ještě záložní zápalky.

Švýcarák

Základní výbava každého turisty. Někdy budete potřebovat něco uřezat, otevřít plechovku, ubránit se divokému medvědovi... Turistky se zase potřebují ubránit divokým turistům 🙂

Další výbava

  • Duck tape: odolná lepící páska, sem tam se vám něco utrhne, zlomí... Jak se říká, touhle páskou se dá spravit téměř cokoliv.
  • Provázek: ten se taky vždy hodí 🙂
  • Špunty do uší: další naprosto důležitá věc. Na Korsice jsem sice moc nevyužil, tam se opravdu celkem dodržovala večerka, ale pokud se chcete opravdu kdekoliv nerušeně vyspat, tak špunty do uší fungují skvěle.

Komunikace.

První věc, které si všimnete, pokud budete více cestovat je, že se opravdu můžete domluvit všude. Pokud umíte anglicky, máte téměř vyhráno, ale ani to není podmínkou. Brzy poznáte, že ani rodilí mluvčí tu gramatiku, kterou vás tak děsila učitelka na střední, moc neřeší.

"Pro dorozumění se je nejdůležitější, aby ta druhá strana se dorozumět chtěla."

Korsičané jsou hrdý národ. Mají k tomu důvod. Ostrov Korsika jsou samé hory a probojovat se tady životem nebylo vždy jednoduché. Taky byli dost často utlačováni jinými většími národy. A taky se tady narodil Napoleon, a možná i Kolumbus.

Aby se s vámi korsičan bavil, musíte projevit trochu porozumění. Nejlepší je naučit se pár francouzských frází a když korsičana oslovujete, tak těmito frázemi rozhovor začínat. Já jsem se postupem času pár takových naučil a musím, říct, že to fungovalo skvěle.

Nejlépe to je vystihnuto v průvodci po GR20 od Cicerone:

‘Un café’€7
‘Un café, s’il vous plaît’€4.25
‘Bonjour, un café, s’il vous plaît’€1.40

Naopak pokud komunikujete s ostatními hikery, je dobré minimálně zdravit česky. Snadno tak identifikujete ostatní Čechy. Na začátku se mi několikrát stalo, že jsem s někým komunikoval anglicky nebo ho zdravil francouzsky a až později jsem zjistil, že to je Čech. A dávno jsme spolu mohli komunikovat v mateřštině.

Načasování.

Můj plán byl vyrazit co nejdříve, abych se vyhnul davům, které jsou na GR20 v hlavní sezóně. Začínal jsem tedy 1. června.

Pokud vyrazíte ještě dřív, je dost velká šance, že refuge budou ještě zavřené a budete muset prostupovat spoustou sněhových polí.

Moje strategie byla jít z jihu oproti standardnímu severu. Měl jsem k tomu tři důvody.

První, že odtud prostě půjde méně lidí. Nikoho určitě nebaví čekat ve frontě na pomalejší hikery.

Druhý důvod byl, že jižní část je jednodušší a tak máte šanci se pomalu adaptovat s těžkým terénem. Přijde mi zábavnější, pokud se obtížnost zvyšuje, než si to nejtěžší zkusit první čtyři dny a pak vědět, že budu muset ještě dalších deset dnů jít už jednodušší a tím možná i méně zábavný terén.

Třetí důvod byl, že jsem předpokládal, že než se dostanu z jihu do severní vysoké části, tak většina sněhových polí roztaje.

"Nenechte se rozhodit strašidelnými historkami o ledových polích, přes které se budete muset prodírat s cepíny a mačkami."

Někdy v půlce treku mi protijdoucí na moje dotazy o průchodnosti začali reportovat, že jsou přede mnou velká sněhová pole, a že bez maček a cepínů to určitě nepůjde. Nakonec musím říct, že cesta byla úplně bez problémů. Tak neví, jestli než jsem k těm neprůchozím polím došel, tak víc roztály a nebo někteří tak trochu přeháněli.

Samozřejmě každý rok může být průchodnost jiná. Ale za celou dobu jsem nenarazil na led, na který bych potřeboval mačky. V době, kdy jsem byl na cestě, všechen led dávno roztál. Tak mačky asi mohou být potřeba, pokud vyrážíte na cestu už za tmy, kdy může být všechno ještě zmrzlé.

Podobně si myslím, že nejsou potřeba ani cepíny. Pokud jsem narazil na sněhové pole, byla v něm buď vyšlapaná cesta, nebo se dalo snadno obejít a tak riziko sklouznutí, při kterém by mě cepín, hůlka, nebo navázání se mohlo zachránit, bylo minimální.

Orientace.

Pro orientaci existuje kvalitní průvodce od firmy Cicerone. Jsou v něm popsány všechny úseky trasy. Na co si dát pozor, čeho si všimnout atd. Pro mě tam hlavně byly i informace, o zajímavých vrcholech v okolí. Vždy jsem si průvodce četl před spaním a těšil se na další den.

Kamarádi z Německa měli vlastního průvodce. A jak už to tak v Německu bývá, byl zpracovaný hodně kvalitně. Oproti Cicerone v něm například byly detailně vyznačené všechny možnosti koupání v okolí i s hodnocením o jak atraktivní lokalitu se jedná.

Jinak jsem pro orientaci používal mobilní aplikaci pro mapy.cz. Stáhl jsem si mapu Korsiky přímo do mobilu. V turistické verzi mapy je vyznačená celá GR20 i se všemi možnými odbočkami. Tím, že jsem měl mapu staženou přímo v mobilu, nemusel jsem být ani připojený k internetu. Mobil jsem používal často v režimu letadlo, abych ušetřil baterii. Jediné, co jsem zapnul bylo GPS, takže jsem měl neustále přehled o tom, kde jsem. Jenom někdy se mi podařilo sejít trochu z cesty, ale vždy jsem se rychle našel.

Calenzana.

Ukazoval jsem svůj způsob navigace i několika ostatním hikerům z různých národů a většina mapy.cz dost obdivovala, že tak dobrou navigaci tedy nemají.

Závěr

Jak jsem psal. Projít si GR20 se všemi naplánovanými výstupy, za skvělého počasí, s příjemnými lidmi, bez jakýchkoliv významných problémů, všechno si nafotit a popsat to byla prostě šipkařská 180. Splněný sen a doporučuji to každému, kdo o takové cestě uvažuje. Jestli někdy ještě bude možnost, chtěl bych něco podobného zase podniknout. A hlavně není potřeba hned jít na GR20. Můžete začít třeba víkendem na těžko někde poblíž vašeho domova, jako jsem před dvěma lety vyrazil já.

Calvi.

Napsat komentář