První etapa jižní části GR20: horko, silná vůně květů, osvěžení ve vodopádech a výhledy na moře.
13 km.
Conca – Vodopády na Ruisseau de Punta Pinzuta – Refuge de Paliri
Dnes na poměry těchto dlouhých tras vstávám docela pozdě. Někdy po sedmé ráno. Postupně si ale zvyknu vstávat v šest, což mi přijde ideální. Slunce ještě nepraží do stanu, ale zároveň už není taková zima. Taky nejsem úplně snídaňový typ, takže většinou snídám litr vody s nějakou šuměnkou a k tomu Snickers nebo něco podobného. Takže docela rychle vyrážím na cestu.
Kromě mého a těch standardních, jsem vypozoroval i několik dalších přístupů ke snídání:
- noční šíleneci: nezdá se to, ale v kempech dost často potkáte lidi, kteří vstávají už někdy ve 4 nebo snad 3 ráno. Pravděpodobně buď chtějí stihnout východ slunce někde na kopci, nebo se pokoušejí udělat na GR20 osobní rekord. Ti často právě snídají někde na hřebeni. A často od nich uslyšíte, jak je chytré se vyhnout žáru poledního slunce. Nevím ale co z cesty mají, když vidí jenom to, na co dosvítí jejich čelovka. Taky bývají často vybaveni mačkami a cepíny, protože sníh je ještě zmrzlý.
- snídaňáři: lidi, kteří snídaní tráví klidně i víc než hodinu. Vaří si kávy, vytahují mnoho různých hrnců a nádob. Krájejí a chystají různorodé pochutiny a potom to všechno zase dlouze uklízejí, myjí, nebo hledají něco ze své bohaté výbavy.
- hogo fogo: to jsou většinou lidé, kteří si půl roku dopředu rezervovali místo v refuge, takže si k němu koupili i snídani. Ta často bývá až v 8 ráno, což je doba, kdy většina nuzných táborníků je už dávno na trailu.
Protože je první den a kdoví, jak to bude vypadat v horách, objednal jsem si i snídani. V tomhle kempu je přichystaná už na 7 a je samoobslužná. Rozuměj vem si z ledničky co chceš. Když tam kolem 8 dorážím, tak už sbírám jenom poslední zbytky. Jinak je snídaňový přístřešek plný různých trekařů. Je vidět, že nikomu se nechce moc uspěchat začátek.
Někdy po osmé tedy vyrážím na trail.
Procházím vesnicí. Na jedné z křižovatek přemýšlím kam odbočit. Naproti je hospůdka, už teď ráno plná místních, kteří mi ochotně ukazují směr. Řekl bych, že na tomhle konci světa to tady bude oblíbená zábava, pozorovat každý den desítky zmatených exotů z celého světa, jak hledají kudy dál. 🙂
Vesnice je docela roztahaná po okolních stráních.
Hned na horním okraji vesničky je první pramen.
Conca je sice horská vesnice, ale protože jsem blízko moře, tak začínám na 250 m.n.m a budu se muset dostat až skoro na 1100 m.n.m. Hned za vesnicí začíná ostré stoupání.
GR cesty jsou asi téměř vždy značené bílou a červenou. Pokud se tedy potká více GR cest najednou, je to celkem zmatek. Proti tomu je české turistické značení mnohem lepší.
Jak se dostávám výš, tak se začínají objevovat výhledy na moře. Úplně vzadu vpravo lze rozeznat obrysy sardinských ostrovů Arcipelago di La Maddalena.
Jako takový symbolický začátek jižní části GR20 se považuje tahle skalní brána:
Stoupání je prudké. Navíc jsem zatím jenom v nějakých 600 m.n.m. Takže je tady opravdu vedro. Vzal jsem si dva litry vody. Pro GR20 je to dostačující, protože je tady hodně dalších zdrojů. Pro všechny případy mám i vodní filtr, ale ten je spíš pro pocit jistoty, vzhledem k předchozím zkušenostem. Snažím se hodně pít a mít na hlavě celou dobu kšiltovku, protože se trochu bojím úpalu. Zatím to ale vypadá ok.
Za branou odpočívají dva Němci. Těch je tu docela hodně, ale není to nic zvláštního, Němci raisují a špacírují rádi.
Lidí moc na cestě nepotkávám. O nějakých davech vůbec není řeči. Začátek června byla dobrá volba. Trochu mě postupně překvapuje národnostní složení trekařů. Myslel jsem si, že vzhledem k tomu, že GR20 patří k nejznámějším v Evropě, tak tady bude většina cizinců, ale řekl bych, že nejmíň 70% jsou Francouzi.
Tady ještě můj typ:
Když potkáváte trekaře, tak nezdravte francouzsky bonjour, ale zkuste to normálně česky. Já používal „ahoj“. Sice na mě asi někteří koukali jako na ztraceného námořníka, ale zato jsem tak poznal spoustu Čechů.
Naopak pokud přijdete do refuge a něco si objednáváte, tak nikdy nezačínejte anglicky. Naučte se pár krátkých frází ve francouzštině a potom teprve pokračujte anglicky. Pokud začnete mluvit hned od začátku anglicky, tak se na vás budou všichni Korsičané dívat, jako by vám chtěli rovnou useknout hlavu šavlí, jako to mají na vlajce. Vždycky mě iritovalo, že ať jsem byl v jakékoliv skupině, tak tam měli někoho, kdo uměl plynně francouzsky. Já kromě pár postupně naučených frází neuměl nic, takže pokud jsem chtěl něco vyjednat, bylo to vždy složitější. Protože Korsičan, když nechtěl, tak anglicky prostě nerozuměl a hotovo.
V průvodci po GR20 je ještě tohle, což bych taky rozhodně podepsal 🙂
| ‘Un café’ | €7 |
| ‘Un café, s’il vous plaît’ | €4.25 |
| ‘Bonjour, un café, s’il vous plaît’ | €1.40 |
Celou cestu mě provází silná vůně kvetoucí makchie, což jsou husté trnové keřovité porosty. Nejsilněji voní asi Cistus monspeliensis. Kolem jsou statisíce květů. Další specifikum Korsiky jsou čmeláci. Včelu jsem skoro nepotkal, zato jsem poprvé viděl opravdové „roje“ čmeláků.
Stezka se vine po úbočí kopce a nabízí překrásné výhledy na moře a vzdálené ostrovy:
Mezitím potkávám Roba s jeho typickým plnovousem a miniaturním batohem. Dávám se s ním do řeči. Na hlavě nosí kšiltovku, na které jsou létající medvědi, kterým z očí vystřelují lasery. Hned mu po vzoru thru-hikerů dávám přezdívku Laser bear.
Rob procestoval skoro celý svět. Překvapivě říká, že nejtěžší nebyl trail někde v Africe nebo Himálajích, ale Red Alpina Trail. Což je přechod celého alpského oblouku. Trvá to několik měsíců a jde se po dost těžkých částech. Předpokládám, že nechybí Ferratové úseky apod.
Rob má specifický způsob zdolávání trailu. Co ho baví asi nejvíc, je život ve stanu a všechno, co se děje kolem toho. Trochu ho podezřívám, že tu chůzi už má spíš jako takové nutné zlo. Chodí hodně rychle s minimem vody a moc se nezastavuje. Většinou dorazí do následujícího nocležiště mezi prvními, tak ho někdy využívám, ať mi hlídá dobré místo. Jeho tempu nestačím. A ani by mě to nebavilo. Ale jak se říka hike your own hike (každý ať si chodí jak chce). Já si vychutnávám, že jsem v přírodě, fotím a nikam se nehoním. Rob chodí sám, manželka za ním dojde vždy později. Na dlouhých trailech to tak bývá, každý má svoje tempo a lidi se rozdělují a zase scházejí. Ještě jednu věc mě Rob naučil. Když jsem se ho ptal, jak to dělá, že má do kopce takové tempo, tak říkal, že to je jako když si chcete vytrhnout zub. Když vás něco nebaví, udělejte to rychle, ať to máte rychle za sebou. Tak si na to teď taky někdy vzpomenu, když jdu do dlouhého kopce a už mě to nebaví… Často potom ještě zrychlím, ať to mám rychle za sebou. 🙂
Vedro je úmorné. Naštěstí potkávám doslova koupací ráj na řece Ruisseau de Punta Pinzuta:
Dalším často potkávaným obyvatelem Korsiky je ještěrka:
Od řeky se pokračuje dalším stoupáním borovicovým lesem.
Před lety tady asi byl velký požár, takže kopce jsou odlesněné.
Přicházím až k ruinám Bergeries de Cappedu. Bergeries jsou takové zemědělské usedlosti. Většinou v naprosto izolovaných částech ostrova někde v horách. Většinou zde obyvatelé žili z pastevectví. Poblíž ruin je pramen.
Ale výhledy tady měli pěkné:
Dál cesta pokračuje zvláštní krajinou, tvořenou obrovským kamenným podložím obroušeným do hladka. Doslova jako byste šli po jednom nesmírně velkém kameni.
Na západě je vidět masiv Punta Velaco (1483 m):
Takovou krajinu jsem vlastně na Korsice moc nečekal. Ale s mořem v pozadí je to opravdu nádhera.
Pomalu se teď blížím k první horské chatě na trailu.
Mám za sebou 13 km. Pokud rádi na cestách překonáváte rekordy v našlapaných kilometrech, tak Korsiku vynechte. Tohle je každodenní poskakování po kamenech okořeněné o velké převýšení.
Horská chata se jmenuje Refuge de Paliri. Takhle vypadá kemp, který je vedle každé chaty. Zatím tu není moc lidí:
V téhle chatě jsem měl jeden z nejvydatnějších obědů, kromě polévky a dezertu, to byly špagety s fakt poctivou dávkou masa. Taky tu byl skvěle fungující personál. Seděl jsem s mezinárodní skupinou složenou z Australanů a Belgičanů. Bohužel s nimi půjdu už jenom zítra, protože bydlí v chatách a další mají rezervovanou někde v údolí, kudy já nepůjdu.
Ke každé refuge přináleží ještě jeden hlídač parku. To je většinou takový tlustý policista, jehož celodenní prací je vybírat poplatky za stanování a tvářit se důležitě. V Refuge de Paliri jeho kancelář vypadala takto:
Moje obydlí zase vypadalo takhle. Ano, je to opravdový ultralight:
Pomalu se stmívá, je čas jít spát. Tak zase zítra 🙂
