První den dvoudenního přechodu hlavního Jesenického hřebene.
Den 1. Z Ramzové na Praděd <=
Den 2. Z Pradědu na Skřítek
Dnešní etapa:
26 km
Ramzová – Šerák – Keprník – Vozka – Červenohorské sedlo – Švýcárna – Praděd
Jeseníky už mám celkem projeté na kole, ale v zimě jsem tam mockrát nebyl. Takže balím sněžnice, které se osvědčily už v Javornících a hurá na vlak směr Zábřeh na Moravě. Tohle rodiště slavného Jana Eskymo Welzla leží na hlavní železniční trati Ostrava – Praha, takže se zde dá velice pohodlně dojet. Já odsud pokračuji dalším vlakem až na sedlo Ramzová (763 m), kde je jedna z nejvýše položených železničních stanic v ČR, lyžařský areál, a je to taky vlastně hranice mezi Rychlebskými horami a Hrubým Jeseníkem. Takže ideální místo pro začátek dvoudenního přechodu hlavního Jesenického hřebene.
Z Ramzové mířím směr Šerák. Volím cyklotrasu, která je upravená, takže sněžnice zatím nejsou potřeba. Mám veliké štěstí na počasí, je snad dokonalá dohlednost. Když se podívám zpátky, tak vidím protější masív Rychlebských hor:
Na fotce jsou vlevo vidět dva vrcholy: Studený (1042 m) a Lví hora (1040 m). Vpravo, za Otmuchovským jezerem, ve vzdálenosti skoro 60 km je vidět např. Gromnik (393 m), nejvyšší vrchol polských Wzgórz Strzelińskich.
Po cestě se rozhoduji udělat odbočku k vodopádu u Obřích skal. Nazuji tedy sněžnice a škrábu se příkrým terénem nahoru. Za tu námahu to ale moc nestálo, většina vodopádu je zasypaná sněhem a Obří jsou tedy spíše nedaleké skály. Tohle je takový Kolodějův čůrek.
Z cyklotrasy odbočuji na modrou a pomalu se objevují další výhledy na protější hory.
Obří skály (1082 m) jsou celkem velký sklaní útvar, který nabízí výhledy do Rychlebských hor a na masív Králického Sněžníku.
Pod Obřími skalami se nachází obec Horní Lipová, na fotografii je za ní vidět nekonečná Polská rovina:
Po cestě z Obřích skal je několik dalších skalních útvarů.
Tak ještě kousek stoupání lesem.
A jsem na Šeráku.
Šerák, stejně jako Ramzová nebo třeba Keprník, jsou hraniční místa Moravy a Slezska. Takže se vlastně celou dobu pohybuji po hranici těchto dvou regionů. Moravák by samozřejmě řekl: „Co? Jaký region? Země Moravská přeci. To ti Cajzli udělali z Moravy region.“ Cajzl z Čech by zase řekl: „Morava? Co to je? Nějaký druh vína?“
Ale to jsem odbočil. Šerák je jedno z těch míst, které nechybí na žádném průvodci o Jeseníkách. Může za to asi hlavně ikonická Chata Jiřího na Šeráku, kterou Němci postavili už v roce 1888 a pojmenovali podle sponzora stavby, vratislavského arcibiskupa.
Zvonička byla nově postavena v roce 2003, protože ta původní shořela.
V Jeseníkách se daří i kamzíkům. Ale je tady jenom malé stádo, takže se málo kdy podaří nějaké zahlédnout.
Především je ale potřeba si na Šeráku dát Šerák. Kdyby někdo nevěděl, tak jedenáctistupňové pivo z Hanušovického pivovaru Holba.
Tak teď už je to dokonalé a můžu se kochat výhledy:
Nezbývá než pokračovat směrem na Keprník. Všude kolem převládá kýčovitá krása sněhových závějí lesknoucích se ve slunečním svitu.
Dá opravdu velkou práci udělat fotku, která by nevypadala dobře. I když profesionální krajinář by samozřejmě řekl, že se fotí jenom ráno a večer. Všechno ostatní je ztráta času.
Cesta není dlouhá, takže za chvíli jsem na Keprníku (1423 m). Což je čtvrtý nejvyšší vrchol Hrubého Jeseníku. Protože jdu víceméně po hlavním hřebeni, tak postupně navštívím všech devět nejvyšších vrcholů. Až ten desátý, Dlouhé stráně, je už v izolovanější části. Vrchol Keprníku je odlesněný, stejně jako všechny ostatní místa v Jeseníkách nad 1300 m.n.m. V těchto výškách už to smrk prostě vzdal a nechal místo ostatním.
Na vrcholku je ještě malá skalka, takže Keprník nabízí výhledy do všech stran. Na jihovýchodě vidím celý hlavní hřeben od Pradědu (1492 m) vlevo po Pecný (1330 m) vpravo:
Na západě je zase vidět celý masiv Králického Sněžníku. Vpravo je vidět stejnojmenný nejvyšší vrchol vysoký 1424 m.
Největší překvapení se ale skrývá na severozápadě, kde jsou vidět za devatero horami a devatero řekami, téměř 120 km vzdálené Krkonoše. Je asi jenom pár zimních dní v roce, kdy jsou takhle dobře viditelné. Vlevo je Černá hora (1299 m), potom Luční hora (1555 m) a vpravo naráží do stratosféry impozantní Sněžka (1603 m). 🙂
Když se podívám zpátky, tak za Chatou Jiřího se v polské rovině, ve zdálenosti 80 km, vypíná jako hora osudu Ślęża (718 m). Což je nejvyšší hora Krkonošsko-jesenického podhůří:
Teď ještě pohled na jihozápad. Kde je uprostřed fotky, dobře vidět Suchý vrch (995 m), což je nejvyšší vrchol Bukovohorské hornatiny. Poblíž se nachází město Králíky a vrcholem také prochází česko-moravská hranice:
Na jih už hory pomalu klesají a začíná se projevovat Hanácká nížina:
Nyní udělám odbočku z dálkové červené trasy E3, vedoucí hlavním hřebenem, po které mimochodem můžete podniknout Svatojakubskou pouť, nebo dojít až k Černému moři. Já to dneska asi nestihnu, tak se tedy vydám po žluté ke skalám Vozka.
Udělat kvůli Vozkovi odbočku z hlavního hřebene opravdu stojí za to. Jedná se o docela velký skalní útvar. Pojmenovaný je prý podle vozky, který zde zapadl a protože podkládal kola drahocenným chlebem, tak zkameněl. To by mě zajímalo kam tady ten chleba vlastně vezl.
Při pohledu na jih je vlevo vidět Praděd (1492 m), vedle Petrovy kameny (1446 m) a uprostřed Dlouhé stráně (1353 m). Úplně vpravo je Černá stráň (1237 m). Ty nižší kopečky jsou už Hanušovická vrchovina, ve které se jako nejvyšší na fotografii jeví Kamenný vrch (964 m):
Při pohledu zpět, na sever je krásně vidět lysina Keprníku:
Ještě pár pohledů na Vozku, než odbočím ze žluté na zelenou:
Nasazuji sněžnice, sníh není prošlápnutý. Jediné, co vidím, je sem tam stopa traverzujícího běžkaře. Kromě hlubokého sněhu je terén hodně prudký.
Chvíli bloudím, protože jsou sněhem zasypané i značení, ale není to nic, co by nevyřešila GPS v telefonu. Důležité je v údolí trefit můstek přes Hučivou Desnou.
Cesta pokračuje směrem na Sedlo pod Vřesovkou. Les zase trochu řídne, takže se objevují nové rozhledy směrem na jih. Na fotce lze vidět Mravenečník (1343 m) a Dlouhé stráně (1353 m):
Ještě trochu té sněhové krásy. Je to tady ráj pro všechny freeridery:
V Sedle pod Vřesovkou se vracím zpátky na hlavní červenou trasu.
Ještě mě čeká dlouhá cesta, takže radši vynechám cestu na Červenou horu (1333 m). Na skialpech by mi to šlo asi rychleji:
Pokračuji raději po červené na Vřesovou studánku.
Vřesová studánka je poutní místo jehož historie sahá až někam do 17. století. Stála zde také chata a kostelík. Co nakonec zůstalo je kamenná kaple se studánkou vystavěná v roce 1927.
Z Vřesové studánky klesám po červené na Červenohorské sedlo. Kromě toho, že se jedná o známý lyžařský areál, tak je to taky nejvyšší místo hlavní silnice ze Šumperku do Jeseníku. Řidiči musí vystoupat až do 1013 m.n.m.
Zdejší lyžařský areál patří k nejvýznamnějším v Jeseníkách, takže dunění techna a keytary Michala Davida je slyšet už z dálky. I když většina lyžařů už pomalu odjíždí.
Protože protější svahy lyžařského areálu protíná hlavní silnice, byl přez ní vybudován lyžařský most:
Pomalu stoupám na Výrovku (1167 m). Když se podívám zpět, tak kromě Červenohorského sedla je vidět Červená hora (1333 m) a v dálce vykukuje i Vozka (1377 m):
Slunce pomalu zapadá, a tak začínají ty pravé fotografické žně:
Na další fotce jsou krásně seřazení: Vozka (1377 m), Červená hora (1333 m) a Keprník (1423 m):
Pokračuji na Švýcárnu a proti západu slunce je třeba vidět na fotografii vpravo Černá stráň (1237 m).
A ještě skalpovaná hora Dlouhé Stráně (1353 m), známý svou přečerpávací vodní elektrárnou.
Blížím se ke Švýcárně, ale nejdřív ještě zkusím několik pokusů s focením. Protože už je skoro tma a nemám stativ, tak fotky dopadají všelijak. Tahle vypadá, jako by byla vyfocená někdy před třiceti lety nekvalitním barevným fotoaparátem:
Podaří se i nějaká ta použitelnější fotka:
Švýcárna je jedna z nejstarších turistických chat v Jeseníkách. Dříve to byla salaš, ve které se staral o stádo ovec bača pocházející ze Švýcarska. Tak odtud název.
Poblíž je zvonička, která je osvětlená, takže jí můžu obdivovat i takhle v noci. 🙂
Já ale nebudu dnes spát na Švýcárně, ale až na Kurzovní chatě. Paní recepční už mi volá, jestli mě náhodou nesnědl Yeti, takže rychle dál po červené až na cestu směřující na Praděd. Odtud už je na chatu jenom kousek. Vyřídím ubytování a večeři, a aby toho nebylo dneska málo, tak si zjistím, jak se dostat do chaty i později večer, a vydám se na večerní procházku. Každý fotograf by mě umlátil stativem, kdybych v takhle skvělých podmínkách nešel fotit noční oblohu.
Vydám se tedy směrem na Praděd a zkusím udělat pár fotek. i bez stativu se foťák dá položit někam do sněhu a udělat pár dlouhých expozic. Jako hlavní objekt mých fotografických pokusů jsem zvolil vysílač.
Rozhledna a televizní vysílač Praděd stojí na místě původní rozhledny. Je to taková moravskoslezská verze toho slavnějšího českého na Ještědu. Zatímco na Ještědu je fancy designerské dílo vrcholících 60. let vypadající jako vesmírná loď, tak Praděd je trochu střídmější, vypadá jako vysílač.
Kvůli špatným povětrnostním podmínkám se stavěl celých 12 let a dokončen byl v roce 1980. Překvapuje mě, že i mnoho Moraváků netuší, že na Pradědu je nejvyšší bod České republiky. Pokud k výšce Pradědu (1492 m) přičtete 146 m vysílače, tak jste nad Sněžkou.
