České Švýcarsko – 1. den: Z Dolního Žlebu do Vysoké Lípy (24.5.2019)

Přístaviště Edmundova soutěska – horní konec.

Českým Švýcarskem k trochu zapomenutému vyhlídkovému hotelu Belveder, potom lodí soutěskou řeky Kamenice a nakonec pěšky až k zřícenině Dolského mlýna.

Den 1. Z Dolního Žlebu do Vysoké Lípy <=
Den 2. Z Vysoké Lípy do Dlouhého Dolu
Den 3. Z Dlouhého Dolu do Jetřichovic
Den 4. Z Jetřichovic do Schöny

Dnešní etapa:

30 km.

Dolní Žleb – Vyhlídka Belveder – Vodopády Suché Kamenice – Hřensko – Edmundova soutěska – Divoká soutěska – Zřícenina Dolského mlýna – Růžovský vrch – Vysoká lípa

Na 1. června jsem si vymyslel velkolepý plán na patnáctidenní přechod korsické GR20. Vzhledem k tomu, že počet přenocování ve volné přírodě se v mém případě dost limitně blížil nule, bylo potřeba, než se na šílenou cestu na GR20 vydám, získat nějaké zkušenosti a otestovat nově pořízenou ultralight výbavu do hor. Nakonec vyhrálo čtyřdenní putování po Národním parku České Švýcarsko, s přespáváním venku, někde za hranicí parku.

Pro České Švýcarsko jsem se rozhodl proto, že to byl poslední NP České republiky, kde jsem ještě nebyl. V národních parcích ČR se nesmí jezdit na kole mimo cyklostezky, takže pokud nejste milovníci asfaltu, tak nezbývá než jít pěšky. Takže stejně pokud bych se do Českého Švýcarska někdy chtěl vydat, stejně bych musel kolo nechat doma.

České Švýcarsko právem patří mezi nejkrásnější místa ČR. Což samozřejmě obnáší problém v tom, že určité části, blízko parkovišť, jsou totálně přelidněné. Proto jsem si výlet naplánoval na duben, kdy ještě není sezóna. Zároveň tak budu mít dost času na to, vyladit všechno, abych mohl v pohodě jít na GR20.

Bohužel, jak už to tak chodí, tak všechny víkendy v dubnu, kdy jsem měl čas, totálně propršely, a tak jsem nikam nešel. Na začátku května, jsem jel na naplánovaný výlet na kolech do Nízkého Jeseníku. A tak jsem nakonec vyrazil až na konci května. Hned 1. června jsem přitom měl stát na startu GR20 někde na jihu Korsiky. No tak to bude celkem natěsno. A to jsem ještě netušil, co všechno se přihodí už tady v Česku.

Je pátek ráno a já vyrážím z Prahy vlakem na sever. Počasí na víkend vypadá dobře. Vlak projíždí malebným údolím Labe a já už v 9 hodin ráno vystupuji na trochu opuštěné zastávce Dolní Žleb. V hlubokém kaňonu Labe se tísní jenom pár chalup. Většina cestujících pokračuje dále na Hřensko. Já si ale nechci nechat ujít nedalekou Vyhlídku Belveder.

Nejdříve ale musím překonat širokou řeku Labe. Poblíž restaurace Dolní Grund je přívoz.

Dolní Žleb.

Převozník je u mě docela rychle a tak s pár kolaři mířím na druhý břeh.

Dolní Žleb z přívozu.
Kaňon Labe.
Skály nad Dolním Žlebem.

Z pravého břehu už vede zelená turistická značka nahoru směrem k vyhlídce:

Kolem je hodně stěn ideálních pro pískovcové lezení. Taky je vidět, že stezka patřila kdysi k profesionálně upraveným. Dneska nepotkávám nikoho, dříve ale byl Belveder asi oblíbené výletní místo.

Mlýnskou stezkou na Belveder.

Překonávám strmější skalní část a dostávám se do březového lesa:

Odtud už je jenom kousek k Vyhlídce Belveder. Ta byla oblíbená už v 18. století. Nachází se zde vyhlídkový altánek:

I veliká vyhlídková terasa:

Odkud lze vidět tok Labe:

Labe z Belvederu.

Ve svahu stojí hotel se stejnojmenným názvem:

Hotel Belveder.

Ještě dva pohledy:

Proti proudu Labe.
Po proudu Labe.

Vracím se směrem k přívozu a pokračuji po zelené na sever, podél toku Labe. Vede tudy úzká pěšinka:

Po cestě odbočuji k vodopádům Suché Kamenice:

Vystoupám ještě kousek ke zbytkům mlýna a celnice, které jsou již hodně zarostlé. Kolem je to nádherná divoká příroda.

Odtud už je to kousek do Hřenska, což je vesnička při soutoku Labe s Kamenicí přímo na hranicích s Německem.

Hřensko.

Je to taky místo, odkud se dá nejsnáze dostat z parkoviště ke dvěma nejvýznamnějším částem Českého Švýcarska: Edmundově soutěsce a k Pravčické bráně. Proto tady také bývá dost přelidněno. V květnový pátek je to zatím co se týká množství lidí celkem ok. I když samozřejmě ulice jsou plné vietnamských stánků nabízejících množství harampádí všeho druhu.

Raději to tady rychle projdu a mířím po žluté podél řeky Kamenice Edmundovou soutěskou k přístavu.

Edmundova soutěska.

Ta vede těsně podél řeky, a zaslouženě patří k těm nejzajímavějším místům Českého Švýcarska.

Hluboce zařízlý tok řeky Kamenice mezi skalami vytváří spoustu nádherných scenérií. Turistika má zde dlouhou tradici a nechybí například romantické altánky:

Altán v Edmundově soutěsce.

Stezka byla vybudována už v 19. století a její stavba určitě nebyla jednoduchá. V několika místech bylo potřeba vybudovat skalní tunely, a taky je potřeba stezku často rekonstruovat kvůli povodním.

Jako vlastně celé České Švýcarsko je to fotografický ráj.

Přicházím k přístavu Tichá soutěska a s především německou posádkou se vydáváme dále proti proudy řeky, místy, kde jsou skály tak strmé, že už nebylo možné stesku stavět, a musí se tedy po řece.

Edmundova soutěska.

Je to tady opravdová romantika. I přes nápor turistů má tahle část pořád svoje kouzlo a vy jenom čekáte z kterého rohu ten Vinnetou, náčelník Apačů, vyskočí.

Setkání s vracející se lodí.

Každopádně jeden takový indián řídí i naši loď. Při odrážení se dlouhou tyčí stíhá komentovat spoustu věcí kolem v češtině i němčině a zároveň nebýt po celou dobu při svém vyprávění zas až tak moc trapný, nespadnout do vody ani se nesrazit s protiplujícími. Jako třešničku na dortu svých dovedností má schovanou třeba hru na foukací harmoniku, která do prostředí „divokého západu“ skvěle zapadá. Tak nějak si říkám jestli to není původně herec, který si prostě jednoho dne řekl, tady vydělám víc.

Jednou z atrakcí plavby je i „puštění vodopádu“:

Nebo pokus o opuštění lodi žebříkem:

Konečně jsme u horního konce Edmundovy soutěsky, kde stojí malá chaloupka, ve které se v horším počasí promrzlí průvodci chodí ohřát:

Přístaviště Edmundova soutěska – horní konec.

Kousek od horního přístaviště je srub s občerstvením. Chvíli přemýšlím jestli se zařadit do fronty na jídlo, ale nakonec se rozhoduji pojíst později.

Den bude ještě dlouhý a taky musím vyřešit akutnější problém. Pravá pata mě dost tlačí. Nejdříve si myslím, že to je jenom shrnutá ponožka v botě, ale bohužel je něco špatně přímo s botou. Mám boty Salewa MS Alp Flow GTX. Minulý rok jsem s nimi prošel Malou Fatru a Vysoké Tatry a byl jsem s nimi spokojený. Bohužel si ale matně vzpomínám, že problém s patou jsem ke konci výletu zaznamenal už tehdy. Kdybych si na to byl vzpomněl dřív, blbec. No, každopádně to vypadá na nějakou chybu výrobku, kterou nejde opravit. Tak na GR20 půjdu skoro hned z tohoto výletu a ještě v nových neprošlápnutých botech. To nemůže dopadnou dobře. Co se dá dělat. Teď aspoň do boty vložím naskládanou ponožku jako tlumení a budu doufat, že to nějak zvládnu. Zatím to tak moc nebolí, tak uvidíme.

Stezka pokračuje krátkým úsekem směrem k Divoké soutěsce, kde je potřeba se opět nalodit.

Vine se náročným terénem, ale je postavená tak, aby jí zvládl projít v pohodě kdokoliv.

Na dolním konci Přístaviště Divoká soutěska už čeká další převozník. Sice jsme v Divoké soutěsce, ale převozník už tak divoký, jako ten předchozí není. Alespoň je klid na kochání se okolní scenérií.

Převozník v Divoké soutěsce.

V horním přístavu je opět malý domek pro převozníka.

Nedaleko odtud je Kachní vodopád:

Ještě pohled zpátky a pokračuji dál po žluté proti proudu Kamenice.

Cesta vede většinou po dřevěných lávkách podél skal:

Horní část Divoké soutěsky.

Nakonec opouštím řeku Kamenici a dávám se přes most podél Koutského potoka:

V téhle části už je minimum turistů. Pokračuji po modré lesní pěšinou:

Tak tady už by ti vlci, o kterých se tvrdí, že žijí v národním parku, být mohli. Jsou tři hodiny a já na samotě u lesa konečně potkávám hospodu. Oficiálně se to jmenuje Hotel Zámeček.

Dům z dálky vypadá impozantně, ale brzy začínám chápat, že davy turistů, už jsem dávno nechal za sebou. Tady už zase lišky dávají dobrou noc. Sednu si na zahrádku. Je tu jenom nějaký Němec, který celou dobu mluví se svým psem a po obědě si dává šnaps.

Hotel Zámeček.

Po čase se mi podaří najít obsluhu. Je to starší pán, u kterého je vidět zkušenost v oboru, ale bohužel i v alkoholu. Zamumlá, že má polévku a guláš. Postupně ho podezřívám, že se stará i o vaření a správu celého pensionu. Takový ten případ, když začnete mít dluhy a najednou nemáte peníze na personál, a zůstáváte jenom vy a nekonečný kolotoč práce, dluhů a alkoholu. Každopádně polévka a guláš chutnají ok.

Poblíž je vyhlídka Ptačí kámen, která je bohužel zarostlá:

Jdu dál na východ a vylézám z lesa na louku. Odtud je vidět jako Hora Osudu impozantní Růžovský vrch. Tam se prostě musím podívat. 🙂

Růžovský vrch (619 m).

Dojdu do vesničky Vysoká lípa, kde mám v plánu dnes nocovat:

Vesnická památková zóna Vysoká lípa.

Je tady i Hotel Lípa s restaurací:

Hotel Lípa.

Jsou teprve 4 hodiny odpoledne, tak se rozhoduji pokračovat k Dolskému mlýnu a Růžovskému vrchu. Zřícenina Dolského mlýna se nachází v hlubokém údolí řeky Kamenice, takže je potřeba nejdříve sestoupit dolů.

Dolský mlýn bývala docela rozsáhlá stavba. Mlelo se tady už v 16. století a v dobách, kdy byla řeka využívána pro plavení dřeva se zde jako kompenzace mohlo vařit pivo a pálit alkohol.

Přejdu přes Kamenici a stoupám zase nahoru na Kamenickou vyhlídku, odkud jsou vidět skály soutěsky řeky:

Dál na západ po žluté se nachází malá vesnička Kamenická Stráň s vesnickou památkovou zónou:

Kousek za vesničkou už začínají serpentiny stoupání na Růžovský vrch. Je potřeba vystoupat necelých 300 metrů. Růžovský vrch je zdaleka viditelná dominanta jižního Českého Švýcarska. Kdysi na vrcholu stávala rozhledna a hostinec. Nejsem nějaký velký příznivce přemnožených rozhledem v ČR, ale zrovna tady by se rozhledna fakt hodila. Aktuálně je vrchol zarostlý, takže není vidět skoro nic:

Jsou zde jenom zbytky původních budov:

Zpátky se vracím trochu jinou cestou a tak potkávám Řopík z pohraničního opevnění:

Vystoupám zpátky do Vysoké Lípy. Předtím, než někde poblíž vesnice najdu místo na spaní, tak ještě zajdu na dvě piva na zahrádku Hotelu Lípa. Pozoruji přistávající balóny:

Vypadá to na pohodový večer. Bohužel, co čert nechtěl po chvíli se dávám do řeči s novým příchozím. Postupně zjišťuji, že je to je promotér a velký kamarád skupiny Monkey Business. Takže probíráme různé historky z natáčení. Potom se seznamujeme se zájezdem Německých studentů geodézie, kteří jsou zde na soustředění a vysvětlují, co se přihodilo včera večer, a že odcizenou dopravní značku už vrátili. Nakonec pijeme slivovici s majitelem a jeho dcerou. Takže kdy jsem vyrazil najít místo k přenocování už si moc nepamatuji. Bohužel mě večer ještě napadlo uvařit si večeři, takže jsem (už podruhé) nasypal instantní jídlo přímo do vařiče s vodou. Čímž se boloňské nudle připálili ke dnu. Správně se mají jenom zalít vroucí vodou a nechat odstát, ale vysvětlujte to někomu, kdo měl bůhví kolik slivovic.

To mi ten výlet tedy pěkně začal, boty v háji, vařič připálený, ležím někde na louce pod širákem, protože na stan už jsem vůbec nepomyslel, a za pár dní abych lezl někde na Korsice 🙂

Napsat komentář