GR20 – 1. den: Z Prahy do Concy (1.6.2019)

Přelet nad Alpami.

Cesta na start korsické GR20.

GR20 je zkratka pro Grande Randonnée 20. Jako GR se označují dálkové pěší trasy především ve Francii, Beneluxu a Španělsku. GR20 prochází Regionálním přírodním parkem Korsiky, který zabírá téměř půlku ostrova. GR20 patří k nejkrásnějším a také nejtěžším v Evropě. Ujít necelých 200 kilometrů většinou trvá 15 dní. Po cestě jsou horské chaty (refuge nebo gîte). Celou cestu se pohybujete ve velkých výškách. Můžete se podívat i na nejvyšší horu Korsiky Monte Cinto (2706 m).

Není divu, že mě tahle cesta už dlouho lákala. Postupně jsem si o ní četl v několika blozích:

Minulý rok jsem si vyzkoušel, že nemám problém strávit týden ve Vysokých Tatrách a tento rok jsem se chystal připravit na GR20 čtyřdenním putováním na těžko v Českém Švýcarsku. Nakonec jsem to stihl tak tak a navíc si zničil botu. Pořád je to lepší, než kdyby se mi bota zničila na GR20, ale bude to riziko, podniknout celý výlet v nových botách. Koupil jsem si La Sportiva TX5 Gtx, tak snad budou ok.

Ten největší problém jsem si ale přivezl z Českého Švýcarska v podobě silného průjmu z vody. Dva dny jsem nebyl schopen ani dojít do práce. Pokud se chystáte na nějakou větší výpravu, tak doporučuji si koupit předem letenky. Zjistil jsem totiž, že pokud bych je chtěl vrátit, tak kompenzace je cca 10%. Nebylo zbytí, budu muset letět. Den před odletem jsem sice zesláblý, ale jinak celkem ok. Takže letím. Pokud to v horách nepůjde, tak se prostě přemístím někam k moři a budu se tam válet.

Brzo ráno už jsem na letišti Václava Havla. Na snídani si ještě rychle dávám předraženou koblihu za 70 Kč.

Letiště Václava Havla.

Hned na check-inu si mě paní bere stranou. Ostatní hlídači nenápadně sahají po zbraních. Paní si vezme vzorky z mého oblečení a dává je do přístroje na rozbor. Naštěstí zjišťuje, že to bílé, co ze mě práší není kokain nebo heroin, ale cukr z koblihy.

GR20 je hodně známá, což obnáší i to, že v hlavní sezóně může být v některých místech i dost přelidněná. Někdy je problém i najít místo pro stan. Proto letím už 1. června. Je tady riziko, že bude na cestě ještě dost sněhu. To se snažím kompenzovat tím, že nevyrazím standardně ze severu, ale z jihu, a než se dostanu do vyšších částí, které jsou na severu, tak sníh trochu odtaje. Taky z jihu vyráží méně lidí. A zároveň je jižní část jednodušší, takže budu mít čas se připravit na těžší terén.

Na GR20 se dá dostat mnoha způsoby. Můžete jet i autem a trajektem. Já volím letadlo. Přímé lety asi na Korsiku moc nelítají, vždy je potřeba přestoupit do Air Corsica. Rozhodl jsem se letět do hlavního města Ajaccia. Dal jsem mu přednost před letištěm Figari, které je blíže startu GR20, protože Figari je spíš taková vesnička a kdybych tam nestihl autobus, tak jsem celkem v háji. Zatímco v hlavním městě mám větší šanci se ubytovat, nebo sehnat alternativní dopravu.

Každopádně přestupuji v Nice, aktuálně přelétám nad Alpami:

Nice je známá výletní destinace. Přistání je trochu adrenalin, protože letiště je hned vedle moře. Takže si chvíli říkáte, jestli letadlo nepilotuje Sully a nechystá se o nouzové přistání na vodě. Já tady akorát počkám na batoh a už musím spěchat na přestup:

Nice check-out.
Nice letiště.

Air Corsica pravděpodobně provozuje pouze menší vrtulové letadla. Líbí se mi jejich přístup, nechtějí po vás žádné papíry, neposílají vás do různých koutů letiště. Prostě jenom ukážete občanku a letíte.

Přestup v Nice.

Letuška mi sotva stačí nalít něco k pití a už přistáváme v Ajacciu. Na Korsice se z moře zvedají vysoké hory a docela tady fouká, takže to s malým vrtulákem trochu háže. Letadlo si trochu poskočí, ale nakonec je přistání úspěšné.

Letiště Ajaccio.

Tak v těch horách bych se měl v nejbližší době pohybovat, no to jsem zvědav:

Hory nad letištěm v Ajacciu.

Mám docela dost času, než mi pojede autobus na východní část ostrova do Porta Vecchia. Letiště je kousek za městem, takže nastupuji do autobusu. Jako správný turista se nechávám hned nachytat. Je to pravděpodobně nějaký soukromník, takže mi účtuje 5 eur plus dalších 5 za batoh. Cesta netrvá ani 10 minut. Později se dozvídám, že pokud bych šel na zastávku o kousek dál, platil bych 1 euro.

Přístav Ajaccio je se svými 70 000 obyvateli hlavní město Korsiky.

Ajaccio.

Nejprve procházím část města a snažím se najít obchod s outdoorovým vybavením, kde bych koupil kartuši, která se nesmí převážet v letadle (asi kvůli riziku exploze). Nakonec žádný nenajdu. Tak jdu radši na oběd. Naplánoval jsem si, jak se budu učit základní francouzská slova. Nakonec na nic z toho nedošlo, tak koukám do jídelního lístku a nerozumím ničemu. Nakonec něco vyberu a modlím se, aby mi nepřinesli tatarák. Dopadne to dobře. Ajaccio se mi celkem líbí, třeba zaoceánské výletní lodě, větší než domy, vypadají impozantně:

Ajaccio.

Z jedné takové vyrazí skupina asi padesáti lidí na stejně barevných elektrokolech a míří do města. Mají to vychytané, ale tenhle druh dovolené mě moc neláká.

Mířím na hlavní autobusové nádraží celého ostrova. To se vyznačuje tím, že tam nenajdete nic, žádné autobusy ani lidi. Nakonec jednoho potkávám a ujišťuji se, že jsem opravdu na nádraží. Postupně zjišťuji, že prodejní pult se nepoužívá a platí se přímo u řidiče. Objevují se další lidi čekající na autobus. Ten přijíždí asi 5 minut před odjezdem.

Autobusové nádraží Ajaccio.

Nakonec mě překvapuje, že autobus je celkem moderní a pohodlný. Čeká mě docela dlouhá cesta ze západního pobřeží přes hory na východní. Je vidět, že řidič cestu zná a nebojí se na to šlápnout. Pravděpodobně proto, aby stihl cigaretu na zastávkách.

Nakonec dorážíme do Porta Vecchia, což je přístav na východním pobřeží s asi 10 000 obyvateli.

Tady se má přestupovat na další autobus, který jede do Concy. "Autobus" je vlastně rozbitý pick-up, na jehož korbu už se skládá celkem velká skupina cestovatelů z celého světa. Řidič mi cosi vysvětluje moc mu nerozumím. Nakonec se do diskuze přidává asi pětačtyřicetiletá paní a překládá mi, že už v pick-upu není místo, a že jsem měl dopředu zavolat, že chci jet. No, informaci o tom, že bych měl někam volat jsem nějak přehlédl. Nakonec paní domlouvá, že se pro mě pick-up vrátí na křižovatku Sainte-Lucie de Porto-Vecchio. Na křižovatku mě paní vezme se svým synem, který pro ni přijel. No tak paráda. Syn je celkem potetovaný řízek, ale jsou to sympaťáci. Po cestě se dozvídám, že paní šla trasu Mare a mare, od moře k moři. Což je cesta ze západu na východ. Moc si trasu Mare a mare pochvaluje a říká, že to byl pro ní životní zážitek. Je z Korsiky, obdivuje mě že jdu GR20, že ona, i když je odtud tak by si to netroufla. Její angličtina není moc dobrá, ale jak se loučíme, tak mi ještě říká že u nich na Korzice se říká, když začínáš pochybovat, něco jako "Be Strong!", a Korzičan potom překoná cokoliv.

Tak sedím u cesty v zapadlém koutě Korsiky. Je tady malá hospůdka, objednávám si pivo a čekám. Nevzal jsem si na nikoho ani telefon, tak musím jenom doufat, že to řidič pick-upu otočí a přijede pro mě.

Naštěstí se po hodině objeví. Neumí anglicky, tak moc nemluvíme. Jedeme chvíli serpentinami do vesničky Conca, odkud začíná jižní část GR20. Nakonec přijíždíme do místního kempu. Ani za cestu nemusím platit. Většina cestovatelů tady končí, já tady začínám. Objednávám si večeři a dostávám zadarmo kartuši, kterou tady nechal někdo, kdo přišel ze severu. Není plná, ale plánuji vařit jenom obědy, tak snad bude stačit.

Vytahuji svůj ultralight stan Zpacks Plexamid. Četl jsem o něm na nějakém blogu o známé cestě Pacific Crest Trail, tak jsem si ho koupil. Je to opravdu miniaturní stan pro jednoho a se vším váží cca půl kila. Nikdo jiný tady takový nemá, tak jsem s ním celkem nápadný. Stan je z USA, tak si ho hned všímá jeden Američan, jmenuje se Rob. Procestoval skoro celý svět. Zaměřuje se hlavně na dálkové trasy, na thru-hiky. Takže má za sebou kromě Pacific Crest Trail i Continental Divide Trail a Appalachian Trail. Byl i na thru-hiku v Himalájích atd. Těžko najít zkušenějšího člověka. Hned mu ukazuji ještě vařič JetBoil a karimatku Therm-A-Rest NeoAir. Uznale pokyvuje hlavou. Potkávám ještě spoustu dalších lidí, kteří tady začínají. Měl bych je potom potkávat v průběhu cesty. Teď už jsem ale totálně unavený, nedokážu ani dopít pivo a jdu si lehnout. Nemůžu se dočkat, až zítra konečně vyrazím! 🙂