Na sněžnicích na nejvyšší vrchol Javorníků.
22 km
Velké Karlovice – Stratenec – Velký Javorník – Stratenec – Velké Karlovice
Po předchozích neúspěších s pohybem v hlubokém sněhu nejprve se sněhovými návleky na Malém Javorníku a potom na běžkách na Velkém Polomu jsem se tentokrát rozhodl pro vyzkoušení sněžnic.
Začínám v Pluskovci, což je část Velkých Karlovic, která nabízí jak zimní vyžití ve Ski areálu Kyčerka, tak ve chvíli, kdy roztaje sníh taky dobře vybavený Bike park.
Poblíž areálu se taky nachází park s mnoha vyřezávanými sochami, které připomínají tradiční místní řemesla a vznikly při příležitosti setkání valašských řezbářů. Soch je opravdu hodně, je to takový valašský betlém.
Sochy jsou doplněny ještě Kaplí svatého Huberta, patrona myslivců. Vše je přístupné zdarma. Klobouk, tady možná spíše širák, dolů všem co se na téhle pěkné výzdobě podíleli.
Tady určitě stojí za to se někdy ještě vrátit. Já ale mířím po žluté směrem k Javornickým hřebenům. Zatím se jde dobře, sníh je odhrnutý.
Všude kolem jsou smrkové lesy zatím nezničené kůrovcem a je radost fotit tuhle raní atmosféru.
Poblíž vrcholu Javorníček (860 m) jsou lesy vymýcené a nachází se zde několik samot.
Nyní je čas na obutí sněžnic. Pořídil jsem TSL 325 Progress. Firma TSL je celkem známý výrobce sněžnic. Ty moje umožňují využít podpatěnku, zvýšení paty při prudším stoupání. Taky na sobě mají hřeby a přední stoupací pilu, aby neklouzaly. Trochu jsem se bál, že budu muset řešit, jestli mám nohy při chůzi dost široko od sebe, aby o sebe sněžnice nezavadily. Taky jsem zatím vytrvalým odpůrcem hůlek pro nordic walking, které všichni ke sněžnicím dost doporučovali. Pro mě jsou hůlky obtěžující při focení a je to taky prostě další krám, který člověk sebou musí tahat.
Nakonec ale musím říct, že mě překvapilo jak pohodlně se se sněžnicemi chodí. Ten pocit svobody, že se můžete po sněhu pohybovat, kde vás napadne a přitom se nemusíte modlit při pohybu z kopce, jako na běžkách, je skvělý. Taky jsou sněžnice mnohem skladnější, prostě je připnu na batoh a je to.
Samozřejmě běžky nebo skialpy můžou být na nohách zkušeného sportovce zábavnější a rychlejší. Sněžnice fungují ale skvěle a na nohách je skoro necítím. S trochou šikovnosti lze i přelézat padlé stromy a přeskakovat potůčky. Nepohodlná je akorát chůze na nakloněných rovinách, ale i to lze zvládnout.
Na vrcholu Javorníčku docela dost fouká, ale výhledy jsou nádherné. Lze vidět velkou část Javornického hřebene od Malého Javorníku po Kohútku.
Na druhé straně je zase vidět část Vsetínských vrchů a celý Radhošťský masiv.
Kousek za vrcholem Javorníček stojí malá kaple upravená roku 1930 do podoby skvěle zapadající do místní architektury.
Pokračuji po žluté směrem ke Gigule (951 m). Značená cesta ale její vrchol obchází.
Viditelnost není úplně stoprocentní, vzdálenější hory jsou v oparu, ale i tak ty výhledy opravdu stojí za to.
Pod Gigulou se nachází další samota na sedle Příschlop.
Odsud je to už jenom kousek na hlavní hřeben. Ze žluté odbočuji na zelenou. Stezka se v lese pomalu ztrácí, takže jsem brzy mimo značení. To ale nevadí, hřeben je prostě pořád nahoru a aspoň mám možnost fotit v nedotčeném lese.
Na hřeben se dostávám poblíž sedla Bukovina a mířím po červené po běžkařské magistrále na Stratenec.
Stratenec (1055 m) je malá rozhledna na odlesněném hřebeni odkud lze pozorovat panoráma Beskyd.
Jak je vidět už v plánu cesty, se sněžnicemi se jde dobře, takže i v hlubokém sněhu není problém ujít více než 20 km.
Pokračuji dál po hřebeni směrem k nejvyššímu vrcholu Javorníků. Hřeben je v této části skoro úplně odlesněný.
Pomalu se zatahuje, ale aspoň tady už tolik nefouká.
Konečně na vrcholu Velkého Javorníku (1071 m). Po předchozím nepodařeném pokusu to tentokrát šlo celkem snadno. 🙂
Velký Javorník patří Slovensku, takže na vrcholu je na Slovensku oblíbený dvojramenný kříž. Tento symbol pochází už z Byzantské říše.
No a taky je tu banda „sněžných motorkářů“, jak už to tak v CHKO chodí.
Zpátky se vracím nejprve stejnou cestou po hřebeni.
Po cestě zpátky, jak se mění počasí, tak fotografie získávají úplně jinou atmosféru.
V sedle Příschlop tentokrát neodbočuji na žlutou, ale pokračuji dál po zelené. Musela se zde prohnat silná bouře, vrcholky většiny smrků jsou ulámané.
Po cestě dolů objevuji samoty pod Gigulou a horou Koncová (895 m). Je to tady opravdu konec světa.
Tak jestli se někde v Javornících zastavil čas a lze tomu místu říkat Vyšné Vlkodlaky, tak je to právě tady. 🙂
Smekám před lidma, kteří dokážou udržet chaloupku v takhle původním stavu, bez všech těch dneska strašně nezbytných věcí jako je bazén, satelit nebo trampolína.
Na okolních kopcích je vidět několik rozesetých samot. A taky malá kaplička, s na Valašsku netradiční kruhovou zdí.
Poblíž vrcholu Kyčery (743 m) zahýbá zelená zpátky do údolí Pluskovce. Cestou ještě míjím ski areál U Bambuchů. Odkud jsou vidět v údolí Velké Karlovice.
