Dokončení přechodu hlavního Jesenického hřebene.
18 km
Praděd – Petrovy kameny – Vysoká hole – Skřítek
Den 1. Z Ramzové na Praděd
Den 2. Z Pradědu na Skřítek <=
Ráno vyrážím z Kurzovní chaty. Což je nyní rozlohou spíše takový horský hotel. Původní chata, tzv. Nová Švýcárna zde stála už v 19. století:
Ale oproti dětským kurzům nemířím na sjezdovku ale jdu po hlavní cestě na Praděd. Takhle ráno je tady ještě minimum lidí.
Přestože by se vysílač na Pradědu dal považovat za produkt hluboké normalizace, tak má své kouzlo i ve dne. I když některé části by už zasloužily nový nátěr:
Nejvyšší hora Jeseníků se jmenuje podle legendárního ochránce zdejších hor Altvatera. Na vrcholu lze studovat i jeho věrnou podobu vytvořenou vědci na základě přesných historických dat:
Výhledy jsou oproti včerejšku v mírném oparu, ale pořád je to naprostá nádhera. Z nejvyšší hory Moravy a Slezska je toho vidět hodně. Na jihu jsou to Petrovy kameny (1377 m). Pod kterým je lyžařský areál Praděd – Ovčárna, kterému se přezdívá moravský ledovec, protože kdyby nebylo zákazu od ochranářů, tak se tam lyžuje i v květnu. Za Petrovými kameny je vidět Vysoká hole (1464 m), což je taková ta dlouhá placka a hřeben pokračuje dál na jih. Tudy povede i moje cesta.
Na západě se vypíná uříznutá hora Dlouhé stráně (1353 m), výraznější hora vlevo na fotografii je Vřesník (1342 m). Vysoká hora v pozadí vpravo je Jeřáb (1003 m), což je nejvyšší hora Hanušovické vrchoviny:
Na severozápadě je zleva do prava: Vozka (1377 m), v popředí Červená hora (1333 m) a Keprník (1423 m). V pozadí lze ještě nevýrazně vidět úplně vlevo Sněžku (1603 m).
Ještě jeden pohled na vysílač a jdu dolů po tzv. zimní cestě, značené dřevěnými kůly.
Cesta vede podél vleku známého jako Velký Václavák. Naproti jsou ostatní vleky, které sahají až k Petrovým kamenům. Přímo pod sjezdovkou je další známá Jesenická horská chata z 19. století, Ovčárna. Nyní spíše horský hotel.
Stoupám podél další sjezdovky na protější stranu k Petrovým kamenům. Když se otočím zpět naskytne se mi pohled na nejvýznamnější vrcholy okolí. Zleva doprava jsou to Dlouhé stráně (1353 m), Králický Sněžník (1424 m), v dálce lze pořád ještě rozeznat Sněžku (1603 m), Keprník (1423 m), Praděd (1492 m) a úplně vpravo vykukují Jelení loučky (1205 m). Což je druhý nejvyšší vrchol Medvědské Hornatiny přináležející k Hrubému Jeseníku:
Ještě bližší pohled k Pradědu. Kromě Kurzovní chaty, ona se tedy aktuálně jmenuje spíše Sporthotel Kurzovní je napravo vidět další významnou chatu Barborka. Ta byla postavena až za 2. světové války.
Taky ještě poslední detail Dlouhých strání:
Trochu se přiblížím k Petrovým kamenům (1446 m), skalnímu útvaru který leží na stejnojmenném třetím nejvyšším vrcholu Jeseníků. Raději se držím dál, ne proto, že bych se bál čarodějnic, které tu prý měly své sabaty, ale protože se nacházím v Národní přírodní rezervaci Praděd a v té je zákaz pohybu mimo značení. Ale sjezdovka vede poblíž, tak na té se snad pohybovat můžu. Každopádně je škoda, že je tady zákaz. Pro český skialpinismus, lépe řečeno lyžařskou turistiku je to tady úplný ráj. Kdysi vedla turistická trasa i přímo kolem Petrových kamenů, ale potom zde botanici objevili dva endemity: zvonek jesenický a lipnici jesenickou, takže se Petrovy kameny staly jednou z nejcennějších botanických lokalit u nás a to je potřeba respektovat.
I mě už vyhání místní ochránce parku, tak ještě jednu fotku a zpátky na turistickou značku směr Vysoká hole.
Jeseníky, oproti podobně vysokým Krkonoším, jsou starší, takže jesenické vrcholy jsou více zploštělé. Nejvíce je to vidět právě na Vysoké holi (1465 m), která kromě toho, že je po Pradědu v Jeseníkách nejvyšší, tak je to vlastně taková holá (odtud název) náhorní plošina. Za sněhové pokrývky spíše mrazivá poušť:
Majestátní hora přitahovala už dělostřelce z první republiky, kteří jí používali jako terč (no jo, za tatíčka Masaryka se to s tou ekologií zas tak nepřehánělo). Neměla to hora jednoduché. Za druhé světové války si jí zase oblíbili Němci, postavili zde radar a plánovali i letiště. Plán nakonec zavrhli kvůli drsnému jesenickému podnebí. Že se letiště nakonec nepostavilo asi nevěděl pilot, který zde v roce 1950 narazil s dopravním letadlem a to nemluvím o tom, že v 19. století napadlo nějakého Němce krásnou horskou louku zaplevelit nepůvodní klečí.
Působení armád na Vysoké holi připomíná dřevěná bouda na vrcholu. Lze také dohledat zbytky německého radaru.
Nyní už tady armády neřádí, tak si tu lidi mohou třeba pouštět draky:
Pokračuji po hřebeni směrem na nevýrazný vrchol Kamzičník (1420 m) a potom na Velký Máj (1386 m). Když se podívám zpět, pořád je krásně vidět na vysílač.
Potkávám skialpinisty i běžkaře. Terén je ale lehce namrzlý a vyfoukaný, takže to pro úplné začátečníky není. Na fotce je vidět zbývající část hřebene, kam mířím, zleva: Pecný (1330 m), Břidličná hora (1358 m) a ta dlouhá plochá hora je Jelení hřbet (1367 m).
Někdy je holt potřeba vzít běžky do ruky:
Směrem na jihovýchod je v dálce vidět zleva: Velký Roudný (780 m) a Malý Roudný (771 m). Což jsou nejzachovalejší sopky, přesněji stratovulkány na Moravě. Naposledy byly činné asi před jedním milionem let. Dále vpravo, podlouhlá hora uprostřed je Slunečná (800 m), což je zase nejvyšší hora Nízkého Jeseníku.
Celá trasa po hřebeni je značená dřevěnými kůly blízko postavenými vedle sebe, aby turista ani v husté mlze nezabloudil.
V drsných podmínkách přežívá jen pár nejsilnějších smrků. Zajímavé je, že sníh kolem nich tvoří hluboké zákopy, ve kterých by se zbloudilý turista mohl v nepříznivém počasí snadno skrýt.
Pokračuji po červené až na Jelení studánku, kde se koncentrují běžkaři a většinou volí sjezd do Karlova pod Pradědem. Na Jelení studánce je kromě zdroje vody, také kamenná turistická útulna z poloviny dvacátého století.
Já jdu ale dál po hřebeni, takže odbočuji z červené na zelenou. Lehkým stoupáním dojdu až na Břidličnou horu.
Na vrcholu Břidličné hory (1358 m) je malá skalka, která nabízí kruhové rozhledy po okolí.
Pokud se podívám zpět na sever, vidím celý hřeben až na Praděd:
Směrem na jihozápad jsou úplně vlevo vidět vrcholy Hanušovické vrchoviny: Smrčník (919 m) a Kamenný vrch (955 m), a uprostřed je to Petrovský vrch (778 m):
Tady je ještě celý pohled z jihu na sever:
Počasí mi vyšlo parádně, není si na co stěžovat, takže nálada je dobrá 🙂
Na Pecný (1330 m), kterým vlastně končí hlavní hřeben už je to jenom kousek:
Pod Pecným je ještě takový podvrchol s názvem Pec (1311 m). Tak ještě poslední pohled z hřebene a hurá dolů:
Klesání není zase tak dlouhé, protože nemířím úplně do údolí, ale na sedlo Skřítek.
Po cestě bohužel přehlížím odbočku na Ztracené kameny. Nedá se nic dělat, jdu tedy přímo dolů na sedlo. Kromě toho, že je sedlo Skřítek významnou turistickou křižovatkou, tak je to také známé jesenické rašeliniště. Sedlo se nachází ve výšce 874 m, a protíná ho hlavní silnice spojující Šumperk z Rýmařovem.
Dneska jsem se sice nepodíval na Ztracené kameny, ale po cestě na Skřítek dostávám takový ten pocit: „Hmm, tak teď už jsem asi viděl všechno.“ Protože potkávám člověka na běžkách, který na zádech nese v batohu malé dítě. Jako viděl jsem různé vozíky s malými dětmi zapojené za horská kola poskakující v těžkém terénu po kořenech. Ale na běžkách? Tak nějak nevím, co nebezpečnějšího by si rodič ještě mohl pro dítě vybrat. Dát si ho na záda při BASE jumpingu? 🙂
Na Chatě Skřítek před odjezdem přímé autobusové linky do Ostravy stíhám ještě jedno pivo z pivovaru Huhňák, název to má dobrý ale samotné pivo mě moc nezaujalo. Tak ještě jeden pohled do ticha okolního lesa a zase někdy příště v Jeseníkách.
