Dnes asi nejnáročnější etapa jižní části GR20. Nejdřív se vydám údolím dvou řek a odbočím z GR20 na vedlejší trail, abych objevil jezero Pozzi a vylezl na čtvrtou nejvyšší horu Korsiky, Monte Renoso. Odtud kolem velkého jezera Lac de Bastani ve výšce 2100m budu klesat k lyžařskému středisku Capanelle.
18 Km.
Bivouac Col de Verde – Bergerie des Pozzi – Pozzi – Monte Renoso – Punta Bacinello – Lac de Bastani – Refuge d’E Capanelle
Vycházím až ve tři čtvrtě na 8. Ráno je ještě trochu sychravo a lehký opar. Mám informace, že ti, co zůstali nahoře v Refuge de Prati prožili celkem studenou noc.
Jdu údolím horního toku řeky Le Taravo, aktuálně jsem ve výšce 1300 m a všude kolem je les. Cestou potkávám velkou skupinu turistů, nejspíš takový poznávací zájezd. Vedoucí skupině představuje velký strom, účastníci zájezdu kolem něj chodí a zkoušejí kolik lidí je potřeba na jeho obejmutí. Tyhle zájezdy mě prostě nikdy nelákaly. 🙂
Mezitím jsem se dostal do údolí další řeky Ruisseau de Marmano. Prohlížím si ji z dlouhého mostu.
Podobně jako u Le Taravo, je tohle nejvyšší tok řeky, takže se voda prodírá mezi obrovskými balvany.
Já ale nebudu pokračovat na druhý břeh. Místo toho odbočím z GR20 na vedlejší, žlutě značený trail. Značení vedlejších tras není na Korsice moc kvalitní, je potřeba hlavně získat cit na hledání „mužiků“, několika kamenů naskládaných na sobě. Chce to trochu zkušeností, ale nakonec se podle nich dá docela orientovat. Zatím se prodírám lesem podél řeky. Sem tam objevím pěkné místo na koupání, ale je docela zima a nemám moc času, tak šlapu dál do kopce.
Chvílemi stezka vede doslova skrz řeku.
Postupně se objevují výhledy z lesa.
Ve výšce 1730 m se nachází Bergerie des Pozzi.
Je tři čtvrtě na 10. Těšil jsem se, že si tady dám pivo nebo aspoň Colu, ale je tady bohužel prázdno. Možná fungují až od hlavní sezóny.
Jdu dál na severozápad podél řeky.
Docela tady fouká. Na mapě je nakreslené obrovské jezero, ale postupně zjišťuji, že jezero je hodně mělké a velká část už je zarostlá travou.
Je to spíš taková soustava malých jezírek.
Taky je to oblíbené místo pro stáda krav.
Nezbývá než se kousek vrátit začít se stoupání na hřeben Renosa.
Stoupám do sedla Col de Pruno. Napravo od sedla je vrchol Punta Cappella (2032 m).
Ze sedla je krásně vidět jezero Lac de Rina Soprano.
Už jsem překročil 2000 m, takže Bergerie des Pozzi se ztrácí hluboko dole.
Pokračuji po hřebeni, hodně tady fouká a často procházím skrz mrak, takže orientace je obtížná. Používám raději GPS.
Postupně procházím kolem vrcholů Monte Torto (2262 m) a Punta Orlandino (2273 m). Jsou doslova kousek ode mě, já ale tentokrát mířím na ten nejvyšší.
Taky se začínají objevovat první sněhová pole. Je vidět, že už jsem se dostal do opravdu vysokých hor.
Poblíž Punta Orlandino je taková pustá kamenitá náhorní plošina. Jediné co tady roste je mech a lišejník.
A na jednom místě dokonce i šafrán.
Pokračuji dál po hřebeni skrz mraky. Když se na chvíli rozfoukají, jsou odtud nádherné výhledy.
Blízko hlavního vrcholu je meteorologická stanice.
Ještě pohled do údolí s mužikem, který značí cestu.
O půl jedné jsem na čtvrté nejvyšší hoře Korsiky. Vrchol je ozdoben křížem a hlavou Maura z kosické vlajky.
Sestupuji severozápadně a mezi Monte Renoso (2352 m) a Punta Bacinello (2247 m) je opět rozlehlá kamenitá poušť.
Cesta vede podél jezera Lac de Bastani. Odtud z výšky vypadá jako malé jezírko.
Ve skutečnosti je to ale veliké jezero s nádherně křišťálově čistou vodou. Je půl druhé, níže u jezera už tak nefouká, takže mám konečně možnost poobědvat. Vytahuji bagetu, kousek másla a výbornou klobásku z Refuge d’Usciolu. To všechno ještě vylepším kouskem sýra, takže více francouzské už by to být snad nemohlo. Možná kdybych si ještě otevřel láhev vína a v jezeře nasbíral ústřice.
Teď mě čeká prudké klesání, na pár kilometrech se potřebuji dostat z 2100 m na cca 1600 m.
V dole už je vidět lyžařské středisko Capanelle.
Po cestě jsou krásně vidět hlavní vrcholy masivu Renoso. Ještě před chvílí jsem se tam ve větru klepal zimou.
Po dlouhé době zase cesta a les.
Po třetí hodině jsem úspěšně v cíli dnešní etapy, která vlastně skoro celá vedla jinudy, než standardní GR20.
Protože jsem vlastně v lyžařském středisku dostupném po silnici, je tady opravdu vysoký standard, jako je třeba točené pivo, kvalitní sprchy apod. Zbytek dne prozevluju na místní terase a chytám paprsky slunce do solární nabíječky.
U večeře se potkávám s velkou skupinou, která jde od severu a dozvídám se spoustu strašidelných historek. Dost lidí tvrdí, že jinak než s cepíny a mačkami se projít nedá. Že jsou všude ledová pole apod. Moc nerozumím k čemu jsou mačky v tajícím sněhu, ale asi jsou místa, kde je ještě led. A cepín je samozřejmě dost důležitý, pokud někde uklouznete. Uvidím jak to půjde, otočit to můžu vždycky. Už od začátku jsem celkem smířený s tím, že holt neprojdu celou GR20 a budu muset nějaké pasáže obejít. Přece jenom je ještě brzo, hlavní sezóna začíná až v červenci. Ale aspoň tu nejsou návaly lidí.
Tak uvidíme co mě ještě čeká. Zítra to bude poslední kus jižní části GR20. Žádný vrchol, v podstatě jenom klesání do Vizzavony. Takže nejspíš takový odpočinkový den. Už mám 6 dnů za sebou, tak proč ne. Jestli všechno půjde podle plánu tak ještě dalších devět dní. Zatím mě to opravdu baví a nemůžu si na nic stěžovat. Tak zase zítra.