Dnes mě čeká asi nejtěžší výstup celé výpravy, na sedmou nejvyšší horu Korsiky.
10 Km.
Refuge de Ciottulu di i Mori – Col des Maures – Paglia Orba – Col des Maures – Refuge de Ciottulu di i Mori – Bocca di Foggialle – Bergerie de Ballone – Refuge de Tighiettu
Tábor opouštím už v 7 ráno. Ještě zahlédnu tlustého strážce parku, který se vyhrabává ze svého stanu a močí na vedlejší kámen. Přitom záchod je nedaleko. Nedivím se, že ho obyvatelé refuge nenechávají přespávat uvnitř 🙂
Mířím na Pagliu Orbu. Cesta se vine směrem na sever za refugí. Čeká mě převýšení víc než 500 m. Ze začátku mi nohy kloužou v suti kamení. Všude kolem je kámen barvený do červena, vypadá jako sopečný.
V průvodci od Cicerone jsem si přečetl, že výstup na Pagliu Orbu se rozděluje na tři části. První a poslední je jednoduchá, to těžké je uprostřed. Je to dáno tím, že Paglia Orba je vlastně trochu něco jako stolová hora. Tzn. že její vrchol je plochá vyvýšenina vystupující příkře nad okolní terén.
Po cestě mě sleduje první zvědavé skalní oko.
Refuge se propadá hluboko v údolí.
Nyní začíná ten těžší úsek. Pěšina se ztrácí ve skalách a já mám čím dál větší problém objevit dalšího mužika. Přemýšlím, jestli to, co mám před sebou je mužik, nebo jenom náhodná skupina kamenů. Když se mi podaří přiblížit, zjišťuji, že tohle opravdu mužik není, a že jsem zabloudil.
Po téhle zkušenosti jsem se začal mnohem pečlivěji sledovat rozestavění mužiků a víc se snažit pochopit kudy cesta vede.
Terén je čím dál obtížnější, používám už obě ruce. Nakonec se rozhoduji vrátit. Zkouším jinou cestu. Veškeré moje počínání sleduje nejspíš s potěšením velké „Sauronovo oko“.
Nakonec objevuji tu správnou trasu. To ale neznamená, že je cesta jednoduchá. Tady už jde opravdu chvilkama o boulder a musím dávat pozor na to, abych lezl jenom tam, odkud se zase v klidu budu schopný dostat zpátky.
Konečně překonávám nejtěžší část a dostávám se na náhorní „plošinu“. Tady už je cesta jednoduchá.
Vládne tady až posvátný klid. Na vrcholu je malý kříž.
Z vrcholu je krásně vidět nejvyšší hora Korsiky Monte Cinto (2706 m).
To jezero v dálce je Calacuccia.
Na jihovýchodě jsou opět vidět vrcholy, které už jsem navštívil.
Výš jsem se za celou výpravu ještě nedostal. Jsem vysoko nad mraky.
Ještě chvíli si užívám ranní slunce, než se vydám na obtížnou cestu zpět. Tam dole se schovává refuge.
Naposledy zamávám Sauronovi:
Je 11:00 a já si v Refugi dávám zasloužené pivo. Výšlap na Pagliu Orbu byl pro mě jeden z nejsilnějších zážitků výpravy.
Nezbývá než sestoupit o dalších 700 m níž. Nejdříve dojdu do sedla Foggialle ve výšce 1963 m.
Jdu teď údolím, na které jsem se díval z Paglia Orby. V dálce je vidět jezero Calacuccia. Tam ale moje cesta nevede. Brzy budu zahýbat zpátky na sever a stoupat zase do hor.
Zastavuji na oběd, je 12:00. Myslím, že lepší místo jsem si nemohl vybrat.
Je to tady kýč jak bič.
V údolí řeky Foggialle nelze udělat špatnou fotku.
Je krásné pozorovat diverzitu krajiny na Korsice. Ještě před chvíli jsem se procházel „Mordorem“ plným červeného kamení, a teď jsem uprostřed borovicových lesů, plných barevných květin a míst ideálních pro koupání.
Kolem 14:00 jsem v Bergerie de Ballone ve výšce cca 1400 m. Dávám tady limonádu a chvíli sedím. Je to tady pěkné místo s příjemnou obsluhou, nejspíš oblíbené i Korsičany.
Uvažuji jestli tady nezůstat, ale nakonec se rozhoduji vyrazit dál. Refuge de Tighiettu už není daleko.
Po cestě potkávám oslíka, možná ho sem tam využívají i k dopravě zboží.
Později mi německá výprava říká historku, jak je v téhle části hor, při cestě do Refuge de Tighiettu zastihla silná bouřka. Přestože se jedná o krátký úsek, byl to docela horor, protože místní řeky se silně rozvodnily a nešly přebrodit. Museli tak čekat, až voda trochu opadne.
Na počasí mám štěstí, nic takového mě nezastihlo. Refuge de Tighiettu je taková zvláštní budova vystavěná doslova na příkré skále.
Protože je okolní terén dost náročný, místa pro stanování se hledají těžko. A tak jsou stany roztahané po dalekém okolí. Já svůj minimalistický stan naštěstí v pohodě stavím celkem blízko refuge.
Často se tady stává, že se turistům stan postavit nepodaří a tak se musí vrátit zpátky do Bergerie de Ballone. Mým německým kamarádům, i když většinou dorazí pozdě, se stan postavit nakonec podaří.
Místní personál má ve zvyku tady na večeři jako digestiv podávat silnou pálenku pomocí rozprašovače. Kdo se při tom zakucká, tak je potom terčem posměchu všech ostatních. 🙂
Dnešní den byl zase nádherný no a zítra už mě čeká nejvyšší vrchol Korsiky. Tak dobrou noc.