GR20 – 11. den: Z Refuge de Manganu do Refuge de Ciottulu di i Mori (11.6.2019)

Jezero Nino.

Dnešní etapa začíná na horských loukách, vede kolem velkého jezera Nino, potom přes průsmyk Col de Vergio, kde zase jednou překročím asfaltovou silnici a nakonec údolím řeky Le Golo až k úpatí Paglia Orby.

25 Km.

Refuge de Manganu – Bocca d’Acqua Ciarnente – Bergeries de Vaccaghia – Lac de Nino – Bocca a Reta – Bocca San Pedru – Castel De Vergio – Col de Vergio – Bergerie de Radule – Refuge de Ciottulu di i Mori

Čeká mě skoro trojnásobek kilometrů oproti včerejšku. Terén ale dnes nebude tak náročný, takže to bude celkem na pohodu. V půl osmé jsem na cestě.

Refuge de Manganu.

Slunce se teprve začíná prodírat do údolí, kde stojí Refuge de Manganu.

Přede mnou je rozsáhlá horská louka, kterou protéká řeka Valle. Údolím se prochází dobytek a v dálce ční Punta Artica.

Punta Artica (2327 m) z údolí řeky Valle.

Při pohledu zpět vidím vrcholy, kolem kterých jsem procházel včera.

Vlevo Capu a i Sorbi (2267 m).

Na konci údolí stojí Bergeries de Vaccaghia. I tady je možné se ubytovat. Bergeries jsou takové horské farmy, takže výhodou ubytování zde je možnost ochutnat výborné sýry a jiné pochutiny. Nevýhodou asi hlavně tohoto Bergerie je, že už z dálky se vyznačuje silným odérem. Hnůj tady nikdo neodnáší a zlí jazykové tvrdí, že i hosté musí chodit za kámen.

Bergeries de Vaccaghia.

Dobytek se docela hustě prochází všude kolem, takže možnost do něčeho šlápnout je vysoká. Raději pokračuji v cestě.

Cesta pokračuje lesem, který byl ale nejspíš silně poznamenán požárem, jak už to tady na Korsice bývá.

Při pohledu zpátky na jihovýchod se Monte Rotondo, kde jsem byl předevčírem schovalo za Capu a Chiostru (2295 m):

Po cestě je na severu vidět Bergerie des Inzecche.

V dálce Bergerie des Inzecche.

Po rozlehlých pláních se prohánějí i stáda koní:

Velká část půdy je promáčená.

Aktuálně jsem ve výšce 1750 m. Nachází se tady nádherné rozlehlé jezero Nino.

Lec de Nino.

Dál už cesta pokračuje zase do kopce, do Bocca a Reta ve výšce cca 1900 m. Potkávám tady dredaře, s nímž už jsme se několikrát míjeli dřív. Až teď když ho pozdravím česky, tak zjišťuji, že je taky Čech.

Bocca a Reta.

Cesta teď vede přímo na západ a potom se stáčí zpátky k severu.

Pohled na severozápad.

Přede mnou se opět vynořuje tajemná Paglia Orba a Monte Cinto. Podaří se mi vylézt i na tyhle nejvyšší vrcholy Korsiky?

Vlevo Paglia Orba (2525 m), uprostřed Monte Cinto (2706 m) a vpravo Capu a u Tozzu (2007 m.

Nyní klesám až do výšky 1450 m do sedla Bocca San Pedru. Překonávat tohle sedlo je asi na Korsice celkem oblíbené, protože potkávám např. rodinu, které věci nese osel.

Rodina s oslíkem.

V sedle jsou zbytky kaple.

Bocca San Pedru.

Konečně se mi podařilo potkat i zásobovací karavanu. Přece jenom se všechno nedopravuje jenom pomocí helikoptéry.

Postupně klesnu až na 1300 m. Po cestě míjím odbočku k Bergeries de Colga.

Je to tady "samá kráva, samej vůl".

Jak se dostávám níž, tak je kolem opět spousta zeleně.

Nakonec se vynořuji z lesa na silnici, která protíná GR20. Castel de Vergio je celkem moderní hotel.

Castel de Vergio.

Vedle něj je možné i kempovat. Většina trekařů toho využívá, já se chci zítra pokusit o Pagliu Orbu, tak pouze poobědvám v místní samoobsluze, promluvím trochu s ostatními trekaři a pokračuji dál.

Poblíž Castel de Vergio je nejvyšší bod asfaltové silnice Col de Vergio. Většina motorkářů si zde dá u stánku to svoje nealkoholické pivo a vyfotí se se sochou Krista Krále.

Socha Krista Krále na Col de Vergio.

Odbočil jsem tak z GR20, která vede trochu níž. Místo GR20 teď půjdu chvíli po Mare a Mare Nord.

Kdybych šel po GR20, přišel bych třeba o tenhle výhled:

Poblíž Bergeries de Radule se napojím zpátky na GR20. Bergerie je celkem rozlehlé, ale vypadá opuštěně.

Bergeries de Radule.

Překročím řeku Le Golo. Teď už půjdu skoro pořád jejím údolím.

Most přes Le Golo.

Řeka Le Golo je další Korsický koupací ráj.

Le Golo.

Kolem řeky rostou vysoké prastaré borovice.

Samozřejmě využívám příležitosti "dát si vanu".

Cesta pokračuje pořád na sever a přede mnou už se rýsují ostré skály z okolí Paglii Orby.

Nahoru se dá jít přímo údolím, ale na stezce je nějaký zákaz, takže raději lezu na západní hřeben a odtud pokračuji na severovýchod.

Cesta přímo údolím byla asi momentálně zakázaná.

Přímo přede mnou se vypíná skalní vrchol Capo Tafonato.

Capo Tafonato (2335 m).

Někde za touto skálou lze tušit Pagliu Orbu (2525 m). Konečně dorážím do Refuge de Ciottulu di i Mori.

Refuge de Ciottulu di i Mori.

Ve výšce 2000 m je to nejvýše položené refuge na Korsice. Byla by chyba nevyužít příležitosti tady přespat. Samozřejmě je potřeba nepodcenit aklimatizaci 😀

O provoz refuge se pravděpodobně stará rodina z Asie. Jak už to na Korsice chodí, musí tady živit ještě jednoho příslušníka, který se stará o ochranu parku. Tihle příslušníci se tváří velice důležitě, ale většinou jediné co dělají je, že vybírají poplatky za stanování u refuge, a zbytek dne tráví někde na lehátku. Tenhle mi navíc vysvětluje, kde si mám postavit stan. Vybírá pro mě krásné větrné místo na šikmé skále. S úsměvem mu to odkývu a stan si postavím úplně jinde v závětří.

Večer ještě poslouchám, dva cestovatele, kteří dnes byli na Paglii Orbě. Trochu mě děsí, že vypadají jako zkušení horolezci, kteří se právě vrátili z Himálaje. Tak uvidím, jestli to zítra půjde.

PS: Takhle tady vypadá výhled ze záchodu: