Předposlední den GR20, podaří se mi vystoupat na poslední dvoutisícovku? Uvidím v dálce konec mého patnáctidenního putování?
12 km.
Refuge de Carozzu – Sedlo L’Innominata – Sedlo Pisciaghja – Sedlo Tartagine – Monte Corona – Sedlo Tartagine – Refuge de l´Ortu di u Piobbu
Stoupám údolím řeky Spasimata, to je ta, ve které se mi včera nepodařilo vykoupat.
Čeká mě 600 výškových metrů stoupání do sedla L’Innominata.
Odtud jdu po hřebeni a postupně vystoupám až téměř do výšky 2000 m n. m.
Na východě je v dálce vidět nekonečný obzor moře:
Na východě zase hluboká údolí řek:
Terén už není moc náročný, ale možná už jsem si prostě zvykl.
I když jsem celkem vysoko, není to tady taková skalnatá poušť a skály jsou porostlé zelenou vegetací.
Sem tam lze ještě v dálce na jihu rozeznat některý z vrcholů, které jsem navštívil v předchozích dnech.
Je vidět, že na severu už není žádná další hradba hor se zasněženými vrcholky.
Nakonec v dálce vykoukne i cíl mého putování, přístav Calvi, město, ve kterém většina trekařů svoji pouť začíná.
V protisměru tak potkávám skupiny čistých zelenáčů, kteří s obavami vzhlížejí k majestátním horám, které mají před sebou.
Okolí je porostlé stromy, kterým se většinou nepodaří moc vyrůst a zůstanou tak v jakémsi keřovitém stádiu.
Konečně se mi daří vyfotit dalšího častého průvodce na GR20:
Nevadí jí ani zapózovat s červenožlutou značkou, charakteristickou pro cesty Grande Randonnée.
Ještě pár fotek okolní flory.
Další zástupce fauny, na kterého narazíte hlavně na jihu a to v celých hejnech je čmelák.
Od Sedla Pisciaghja už budu klesat o 400 metrů níže.
Lehce po poledni už jsem u Refuge de l´Ortu di u Piobbu.
Od protijdoucích trekařů už jsem se dozvěděl, že nedávno vyhořela. Prý šlo o nějaký konkurenční boj. Ono mít horskou chatu na začátku GR20, kde je největší koncentrace trekařů, kteří teprve cestou budou odpadat, je prostě dobrý byznys. Ale nerozumím kauze tak, abych mohl říct, jak přesně to vlastně bylo.
Trochu jsem měl obavu, jak to tady bude fungovat, když chata je zbořená, ale zjišťuji, že Korsičané už si poradili a dopravili sem unimobuňky, kde funguje restaurace, obchod a další zázemí.
Postavím stan, objednám večeři, ale zatím se tu moc zdržovat nechci. Můj plán je pokusit se vystoupat na horu Monte Corona (2144 m), která se vypíná nad táborem.
Pomalu stoupám směrem na západ, nejdřív mě čeká cca 300 metrů do sedla Tartagine.
V horách se od moře převalují mraky. Mám ale velké štěstí a pravděpodobně potkávám symbol Korsiky, mladého muflona.
Ze Sedla Tartagine mě ještě čeká k vrcholu dalších 300 výškových metrů. Je celkem obtížné rozeznávat mužiky, ale je odtud nádherný výhled na severní pobřeží.
Konečně identifikuji v hromadě suti vrchol.
Z vrcholu v dálce na severu pozoruji Calvi.
Užívám si krásné počasí a radost z toho, že jsem měl možnost vystoupat na další vrchol.
Tak ještě jedno selfie, za ty dva týdny jsem trochu zarostlý 🙂
Odsud je vidět i letiště, ze kterého bych měl za několik dní letět zpátky do ČR.
Po cestě zpátky ještě můžu z výšky pozorovat tábor, který se nachází na moc pěkném místě.
V táboře vedle refuge potkávám kamarády z Německa. I přes vyhořelou budovu tady všechno funguje perfektně a do pozdních nočních hodin užíváme červené víno, které opět chutná skvěle.
Nemůžu uvěřit, že zítra už všechno tohle skončí!