Zbývají mi poslední tři dny z GR20. Protože jsem se nikde nezdržel, tak mám dost času, a nemusím spěchat. Dneska si dám hodně pohodovou vzdálenost do Refuge de Carozzu, která je hned za kopcem. Opět mě čekají nádherné scenérie a chtěl bych se podívat po cestě na nedaleký vrchol.
6 km.
Refuge d’Asco-Stagnu – Bocca di Stagnu – a Muvrella – Lac de la Muvrella – Bocca di Stagnu – Refuge de Carozzu
Jako vždy den začíná stoupáním, jdu na západ, dneska mě čeká víc než 500 metrů do sedla Stagnu, které je téměř ve 2000 m n. m.
Slunce je ještě nízko a ranní opar pomalu mizí.
Cestou potkávám dvě mladé Korsičanky. Společně si děláme legraci z početné výpravy s průvodcem, která je před námi. Jdou jako stádo za sebou a každý musí čekat nekonečně dlouho, než ti vystrašenější přejdou složitější úseky. V takhle velké skupině bych fakt jít nechtěl.
Jde to pomalu, ale postupně se nám podaří před skupinu dostat. Nakonec vystoupáme až do sedla, kde oslavujeme úspěch.
Holky jdou přímo do Refuge de Carozzu a odtud dolů do údolí, protože dneska končí. Já se chci ještě podívat na nedaleký vrchol, tak se rozloučíme.
Stoupám ostrým hřebenem. Orientace je trochu složitá, je těžké rozeznávat mužiky. Postupně se ale dostávám až na vrchol.
Kochám se výhledy a najednou kolem mě proběhne dvojice korsických ultramaratonců, kteří skáčou po skalách jako nic. Pokračují po hřebeni, kde je těžké rozeznat jakoukoliv cestu. Tak jestli jsem si do teď tahal triko, před skupinou turistů, kterou jsem potkal dřív, tak teď mi zase hřebínek spadl.
Vracím se zpátky do sedla Stagnu a klesám do údolí řeky Lamitu.
Dole v údolí už vidím tyrkysové jezero Muvrella.
Kolem je celkem dost lidí, někteří svačí, jiní se koupají a nebo jenom odpočívají. Je ještě celkem brzo, tak koupání vynechá a pokračuji dál údolím.
Řeka je tady zatím opravdu jenom jako malý pramínek. A po stranách se v ranním slunci lesknou okolní skály.
Někdy je potřeba se při překonávání exponovanějších míst jistit řetězy.
Dneska klesnu skoro o 1000 výškových metrů, takže vegetace se stává čím dál hustější.
Zároveň je tady ale i dost míst, kde je prostě jenom holá skála. Ale i tady se snaží flora prosadit.
Na místě kde je údolí opravdu velice úzké narazím v protisměru na oba ultramaratonce, které jsem před krátkou dobou potkal na a Muvrelle. Vůbec nechápu, kde se tady vzali. 🙂
Příroda je tady opravdu nádherná. Každý den si dokazuji, jak hodně se krajina proměňuje, a že každé údolí má trochu jiný ráz.
Tak ještě jeden pohled zpět.
Přicházím k mostu přes řeku Lamitu. Pokud hledáte fotky z GR20, tak zaručeně mezi nimi bude jedna s tímhle mostem. Pro většinu trekařů přechodem tohoto mostu začíná ta pravá drsná GR20.
Já jdu z jihu, takže pro mě to naopak znamená, že nejspíš tu nejtěžší část už mám za sebou. Tak uvidíme.
Odtud už je to kousek do Refuge de Carozzu. Tohle refuge je opět v celkem náročném terénu, takže například heliport vypadá takhle:
Jsem tady hodně brzo, je teprve chvíli po obědě. Objednávám si večeři, stavím stan. Aspoň si můžu vybrat nejlepší místo. A vyrážím do sprchy. Bohužel se dozvídám, že ta funguje až od 3 hodin odpoledne, nejspíš se sluncem musí nahřát voda. Ptám se, kde se dá nejlépe vykoupat. Paní mi radí zkusit nedaleký pramen Spasimata, podle mapy vidím, že vedle je i stejnojmenná řeka.
A tak opouštím refuge s ručníkem v ruce a mířím k prameni. Ten je krásně upravený, ale bohužel je to skutečně jenom pramínek vody. Zkouším tedy vedlejší řeku, ale ta je celkem dost suchá a ještě navíc v hustém porostu. Vracet se zpátky až k řece Lamitu se mi nechce a tak počkám, až sprchy začnou fungovat.
Do večera se poflakuji po táboře a bavím se s místními trekaři. Na ty, co se teprve chystají na Monte Cinto se tvářím přísně, ale do takových extrémů, že bych jim vykládal vymyšlené historky o nekonečných ledových polích, jako jsem slýchal já, zase nejdu.
Večer si opět s německými přáteli pochutnáváme na výborném korsickém červeném víně a už se stává tradicí, že jsme poslední, které majitel vyhazuje jít spát.
Nechce se věřit, že zítra už je předposlední den. Pořád mě to baví a těším se vždy na zítřek. Začínám se tady cítit jako doma. 🙂