GR20 – 13. den: Z Refuge de Tighiettu do Refuge d’Asco-Stagnu (13.6.2019)

Pohled z Bocca Crucetta (2452 m), dole jezero Cinto, vpravo Capu Falu (2540 m).

Už jsem 13 dní na trailu a konečně se dostávám k nejvyšší hoře Korsiky.

10 km.

Refuge de Tighiettu – Bocca Crucetta – Pointe des Éboulis – Monte Cinto – Refuge d’Asco-Stagnu

Na východ od tábora se tyčí vysoká hora Capu Falu (2540 m), tím směrem vede i dnešní cesta. Budu tedy stoupat ve stínu. V 7 hodin ráno, už je většina stanů sbalená, ostatní jsou tedy už na cestě.

Refuge de Tighiettu.

Chodník vede na severovýchod údolím řeky Crucetta. Jako většinu dní na GR20, i dnešek tedy začíná stoupáním.

Řeka Crucetta.

A nečeká mě zrovna malé převýšení. Potřebuji se dostat do průsmyku, který se jmenuje stejně jako řeka a nachází se o nějakých 800 m výš. Ze začátku se trail vine po skalách podél řeky, sem tam zarostlý keři, ale jak se dostávám výš, charakter krajiny se mění v červená suťová pole.

Za hřebenem už svítí slunce.

Pomalu se blížím k sedlu, když se podívám zpět na jihozápad, vidím krásně Pagliu Orbu, na které jsem byl včera.

Paglia Orba (2525 m).

Po 9 hodině jsem konečně v sedle. K mému velkému překvapení potkávám skupinu východoněmeckých přátel. Jsem zvyklý je potkávat až v refugích, kde většinou dorazí mezi posledními, protože tráví hodně času dlouhou snídaní a s velkými krosnami nejsou zrovna nejrychlejší.

Sedlo Crucetta (2452 m).

Chvíli si z nich dělám legraci, že tady určitě přespávali, jenom aby mě překvapili. Potom společně vyrážíme po ostrém hřebeni. Ještě jeden pohled zpět, i odsud je krásně vidět až k moři.

Uprostřed Punta Minuta (2556 m).

Při pohledu na druhou stranu hřebene směrem na východ je vidět zamrzlé jezero Cinto.

Němečtí kamarádi a jezero Cinto.

Cesta pokračuje na severovýchod po východní straně hřebene, ale postupně se dostává až přímo na hřeben.

Je vidět, že jsme opravdu vysoko, na západ je vidět až k moři.

Pohled na západ.

Na východě jsou zase vidět zasněžené vrcholky téměř všech hor, na kterých jsem byl v předchozích dnech.

Pod zasněženými horami jezero Calacuccia.

Na hřebeni začíná silně foukat. Většina ostatních hikerů se schovává za vrcholem Pointe des Éboulis (2587 m) a rozhoduje se jestli se pokusit o výstup na nejvyšší horu Korsiky Monte Cinto (2706 m), nebo se pokračovat do údolí.

Pointe des Éboulis (2587 m).

Němečtí kamarádi, vypadají, že kvůli větru raději budou pokračovat cestou dolů a tak se s nimi rozloučím a jdu se pokusit o vrchol.

Stezka vede po jižní straně Monte Cinta, a kroutí se mezi skalami. Mám už ale docela dobrou zkušenost v hledání "mužiků", takže celkem úspěšně mířím k vrcholu.

Takhle někdy vypadá "cesta".

Mám štěstí, že na jižní straně tolik nefouká.

To se změní až na vrcholu.

Pohled z Monte Cinta (2706 m) na jihovýchod.
Pohled na sever.
Vrcholovka.

No a teď zas dolů.

Volím zkratku, kterou jsem našel na mapě. Na jednu stranu mám výhodu, že se nemusím brodit sněhovými poli, místo toho se ale bořím v kamenné suti. Ani pro lidi, co stoupají nahoru to není nic příjemného. Scenérie údolí řeky Asco je ale nádherná.

Stoupání na Monte Cinto ze severu.

Teď mě zase čeká pořádná porce klesání (1300 m). Ale okolí je překrásné.

Do Refuge d'Asco-Stagnu vede silnice, takže je to tady celkem civilizované, přes zimu se tady dokonce lyžuje.

Refuge d'Asco-Stagnu.

S němčourama sedím v celkem luxusní restauraci, je to takové zvláštní, když kousek vedle máme postavený stan. Dávám si točené pivo. Oni mají steak, já se zatím ostýchám takhle utrácet. Dnešní den byl zase náročný, ale povedl se na 100%. Zítra to pravděpodobně bude celkem na pohodu, a mám taky jistotu, že výš už na Korsice určitě nepolezu. 🙂