GR20 – 5. den: Z Refuge d’Usciolu do Relais San Petru di Verde (5.6.2019)

Cestou na Monte Formicula (1981 m).

Tentokrát strávím celý den na hřebeni ve výšce těsně pod 2000 m, s výhledy na moře po pravé straně. Navštívím jedno opuštěné a jedno fungující Refuge, protnu známou stezku Od moře k moři a skončím v kempu Col de Verde.

16 km.

Refuge d’Usciolu – Monte Formicula – Punta Bianca – Bocca di Laparo – Bocca di Campitellu – Punta della Cappella – Refuge de Prati – Bocca d´Oru – Relais San Petru di Verde

Přestože včera někteří v Refuge d'Usciolu docela pařili a mně se dostalo smutné cti koupit poslední pivo, tak když v 7 vyrážím, tak velká část tábora už je na cestě.

Refuge d'Usciolu.

Den, jak už je na GR20 zvykem, začíná stoupáním. Míříme na Monte Formicula (1981 m).

Na zastíněné straně kopce je po ránu celkem zima a tak všichni rádi míří za sluncem.

Počasí je zase ideální, takže když se podívám zpět na jih, je vidět mohutný masiv Monte Incudine (2134 m), kde jsem byl včera:

Monte Incudine (2134 m).

Na východě se zase slunce odráží na klidné hladině moře poblíž městečka Travo. Dívat se z výšky 2000 m na moře, je opravdu nádhera:

Ještě jeden pohled na jih.

Na severu už je vidět první vrchol dneška Monte Formicula (1981 m):

V dálce Monte Formicula (1981 m).

Ještě je to ale kus cesty. Dneska budu celý den v horách a nemám v plánu se zastavovat v Refuges. Naštěstí mám korsický salám, co jsem včera koupil, takže energie budu mít dost.

Pohled na jih, to se neokouká.

Na další fotce je vidět vlevo v dálce Monte Renoso (2352 m). Ta špička uprostřed je další můj dnešní cíl Punta della Cappella (2041 m):

Pohled na sever.

Na západě je vidět údolí řeky Le Taravo s horskou vesničkou Ciamannacce:

Pohled na západ.

O kus dál už vidím i vrcholovou ceduli Monte Formicula:

Uprostřed Monte Renoso (2352 m).
Pohled na sever.

Před osmou už jsem na vrcholu:

Monte Formicula (1981 m).

Z Monte Formicula pokračuji dál na sever k nedalekému vrcholu Punta Bianca (1954 m).

Za vrcholem Punta Bianca hřeben prudce klesá a je odtud vidět veliký kus východního pobřeží Korsiky.

Pobliž Punta Bianca.

Jak postupně ztrácím výšku (skoro o 500 m), tak se dostávám do rozlehlého bukového lesa.

Je tady asi ještě nedávno fungující Refuge:

Měli tady nádherný výhled na moře, teď už ale opuštěné místo působí trochu děsivě:

Autoportrét.

Umím si představit, že takhle nějak vypadají profesionální rekvizity pro natáčení filmů jako je Masakr motorovou pilou 35, o strašlivé smrti nevinných studentů, kterým dojde benzín zrovna poblíž takovéhoto tajemného místa 🙂

Postupně klesnu až do Bocca di Laparo, kde GR20 protíná známý trail Mare a Mare varianta Centre. Existuje severní, centrální a jižní varianta a jsou to značené trasy, které vedou od západního pobřeží na východní. Tyhle trasy jsou mnohem kratší než GR20 a nevedou v tak drsných horách. Tím že vedou víc v civilizaci, tak zase nabízejí možnost poznat horské vesničky Korsiky. Pozdravím se tedy s Maristama, pro které je tohle údolí nejvyšší bod na trase, takže jsou uchvácení výhledy, které já mám celý den, heč 🙂 A stoupám zase na hřeben.

Pohled na sever.
Pohled na západ.

Stoupám zpátky do 1600 m. Západně míjím vrchol Punta di Campolongo (1695 m).

Pohled zpátky na jih na hřeben.

I v takhle velkých výškách se pase dobytek:

Krávy tady mají pěkný výhled na celé pobřeží 🙂
Pohled na sever.

Vzhledem k skvělému počasí, a protože se pohybuji celý den po hřebeni, je to tady kolem samé kýčovité panorama.

Bocca di Rapari (1614 m).
Pohled na jih.
Pohled na západ.
Pohled na sever, vlevo Monte Renoso (2352 m).

Terén začíná být celkem náročný, musím používat i ruce. Přesně ve chvíli, kdy si začnu myslet, jaký jsem skvělý horolezec, tak samozřejmě potkávám dvě holky se psem. Fakt nechápu jak dokáží psa přenášet v těžkých úsecích.

Těsně míjím vrchol Punta della Cappella (2041 m).

Poblíž Punta della Cappella (2041 m).

Odtud mírně klesám k Refuge de Prati na další fotce vpravo. V dálce jsou z leva vidět zasněžené vrcholky: Monte Renoso (2352 m), Monte d'Oro (2389 m) a Monte Cinto (2706 m).

Pohled na sever.

V půl jedné jsem v Refuge de Prati, doplňuji tady cukry. Normálně se tady končí, ale je celkem brzo a počasí je tady celkem větrné a chladné, takže se rozhoduji pokračovat dál do údolí.

Refuge de Prati s korsickou vlajkou.

Jít dolů byla dobrá volba, chvílemi jdu skrz mraky, které se tu sbírají od moře. Zůstat tady nahoře by nebylo nic moc příjemného, zvlášť v mém pseudostanu.

Refuge de Prati.
Bocca d´Oru.

Jak ztrácím výšku, tak je příjemněji.

Monte Renoso (2352 m) v mraku.

Ve 3 hodiny už jsem v kempu Col de Verde. Je to další místo, kde GR20 protíná silnice, takže je to tady hodně civilizované. Z mého pohledu hodně příjemný kemp uprostřed lesa, takže tady nefouká. Protože jsem tady brzo, tak v pohodě zvládám větší praní a ještě stíhá všechno osušit na slunci.

Col de Verde.

V kempu se bavím s partou Američanů, kteří řeší, jestli je tady možné sehnat stopa a skipnout část trailu. Moc jim asi nedochází, že to, co oni považují za přehnaně drsnou část, je každodenní standard. Naopak víc na sever to bude už jenom náročnější.

Asi bych lidi na GR20 rozdělil do tří typů:

  1. Instagrameři: prostě lidi, kteří jdou za fotkama, které viděli na Instagramu a chtějí si udělat stejné. Ti většinou skončí brzo, protože zjistí, že GR20 není o tom někde ujít pár kilometrů od parkoviště a udělat si bohovskou hardcore fotku. Bavil jsem se i s lidmi co mají za sebou Pacific Crest Trail nebo John Muir Trail, a ti většinou dost nadávali na drsný terén, a že celý den skáčou po kamenech.
  2. Challengeři: jsou to sportovní šílenci, pro které je překonat GR20 třeba za 9 dní životní výzva. Většinou dávají 2 až 3 úseky za den. Nebo to můžou být obyčejní lidé, kteří se prostě třeba vsadili, že to dokážou. Tihle většinou končí na tom, že si zničí zdraví, ať už kolena, nebo se totálně vysílí. Podobně jako Instagrameři, tihle lidi jdou zase za tím, aby si mohli říct, nebo někde napsat: "Dokázal jsem to."
  3. Na pohodu: tady se řadím i já, mým cílem je to všechno vidět, zažít, užít si všechny výhledy a vyfotit, abych mohl vzpomínat. Nebo třeba jako jedna parta z Německa využít co nejvíc koupacích spotů na trase. Tihle lidi neřeší kolik ušli kilometrů, prostě jdou těch doporučených 15 dní a užívají si každý den naplno.

Ale jak se říká: "Hike your own hike." (Každý ať si chodí jak chce.).

Na zítra jsem si naplánoval vylézt na nejvyšší vrchol jižní části Korsiky. Není to sice vůbec na trase, ale byla by škoda se tam nepodívat. Tak jsem zvědav, jak to zítra půjde. Dobrou noc.