GR20 – 10. den: Z Petra Piana do Refuge de Manganu (10.6.2019)

Vodopád poblíž Refuge de Manganu.

Dneska mě nečeká moc kilometrů, ale terén bude náročný. O to víc ale rozmanitý: sněhová pole, horská jezera, průsmyky, úseky jištěné řetězy a nebo třeba vodopády.

9 Km.

Petra Piana – Bocca Muzzella – Col de Rinoso – Bocca Soglia – Brèche de Capitello – Bocca alle Porte – Refuge de Manganu

Po obloze se sice ještě prohánějí zbytky mraků z noční bouřky, ale vypadá to, že mě čeká další slunečný den. Po sedmé hodině už jsem na cestě a Petra Piana pomalu mizí v údolí.

Petra Piana, nad kterou ční Monte d'Oro (2389 m).

Čeká mě necelých 400 m stoupání do Bocca Muccella.

Stoupání na Bocca Muccella, vlevo Monte Cervello (1624 m).
Pohled zpátky na jih.
Pohled na jihovýchod. V dálce jsou vidět Monte d'Oro (2389 m) a Monte Renoso (2352 m).

Přede mnou se tyčí vrchol Punta Muzzella (2342 m), vedle kterého je průsmyk se stejným jménem, kudy vede GR20.

Punta Muzzella (2342 m).

V půl deváté jsem v průsmyku a můžu z výšky 2210 m pozorovat hory, po kterých jsem lezl ještě před pár dny.

Bocca Muzzella (2210 m) pohled na jih.

Z průsmyku pokračuji směrem na severozápad. Je to tady přírodní park, pojmenovaný podle nejvyššího vrcholu Monte Rotondo (2622 m), na kterém jsem byl včera. Z hřebene můžu pozorovat mnoho ledovcových jezer.

Grand lac de Rinoso.

Je tady taky několik sněhových polí, ale nejsou ve svahu, takže jsou celkem snadno průchozí.

Po tom, co projdu další průsmyk Col de Rinoso, vynořují se přede mnou další velká jezera.

Lac de Melo.

Je to tady nádherná oblast. Objevuje se pár menších sněhových polí, ale nic náročného.

Před desátou už jsem u křižovatky, kde je odbočka na cestu vedoucí k jezeru. Poblíž je taky další méně výrazný průsmyk Bocca a Soglia.

Odbočka k Lac de Melo.
Bocca Soglia (2050 m).

Hřeben, po kterém vede GR20 obkružuje jezera z jihu.

Pohled na západ Monte Cervello (1624 m).

Postupně jak nabírám výšku směrem k Punta Alle Porte (2313 m), terén se stává náročnějším.

Poblíž Brèche de Capitello jsou krásné výhledy na stejnojmenné jezero.

Lac de Capitello.

Odtud do Bocca alle Porte je to už náročnější terén, zajištěný řetězy.

Cesta je vidět vlevo.
Pohyb po skalních převisech.
Pohled zpět.

Těsně před průsmykem je ještě sněhové pole.

Poblíž Bocca alle Porte, v dálce Monte d'Oro (2389 m).

Ještě krátký pohled na obě jezera.

Lac de Capitello a Lac de Melo.

V průsmyku potkávám mladý francouzský pár. Potkáváme se už delší dobu. Je s nimi celkem sranda, i když anglicky moc nemluví. Za průsmykem je další sněhové pole, navíc celkem ve svahu, a tak rozmýšlím, jestli ho raději neobejít. Bez cepínu nebo maček, to není zrovna jednoduché místo. Francouzi ale jdou jakoby nic. Navíc holka háže batoh na zem a ten pomalu klouže dolů. Zastavuje se až o hezkých pár desítek metrů níž. Kluk jde ve předu a je vidět, že je z jejího počínání trochu zoufalý.

Říkám holce, že asi svůj batoh nemá moc ráda, ta se tomu začne smát, tak se nakonec smějeme všichni, ale věřím, mnoha horským vůdcům, by z tohohle počínání asi stály vlasy na hlavě.

Sněhová pole za průsmykem, a tak trochu blázniví Francouzi.

Postupně scházím do údolí jednoho z přítoků Ruisseau de Zoicu. Odtud by už cesta neměla být tolik náročná. Ve výšce 2000 m už to nemůžu vydržet a využívám první nalezené jezero ke koupání.

Voda je sice studená, ale co to je proti včerejšímu napůl zamrzlému Lac de Bettaniella.

Řeka vytváří nádherné kaňony ve skále.

Pohled zpátky na Bocca alle Porte.

Na řece se objevuje čím dál víc míst lákajících ke koupání.

Je teprve jedna hodina a Refuge de Manganu už není daleko. Takže si můžu v klidu připravit oběd a strávit čas koupáním. Nakonec vybírám vodopád. Dopoledne to byla vana, odpoledne tedy sprcha.

Nevím jak vy, ale já si snad krásnější místo ke koupání ani neumím představit. Vypadá to, jako by voda vytékala přímo ze skály.

Nezbývá než dojít pár zbývajících kilometrů do Refuge de Manganu.

Konečně zase vidím trochu zeleně. Kolem Refuge se navíc procházejí i krávy.

Refuge de Manganu.

Tohle místo uprostřed hor má nádhernou atmosféru. Je velké štěstí, že je zatím nepřístupné autem.

U večeře se bavím s několika Američany. Jsou to zkušení thru-hikeři. Celkem si stěžují na náročnost terénu, oproti třeba Pacific Crest Trail. Je to dáno tím, že třeba PCT je možné projít i na koni, oproti GR20. Pokud bylo na PCT náročné místo, tak Američani pomocí dynamitu cestu srovnali, to se tady naštěstí neděje. Terén je náročný, ale nepovažoval bych ho za nějak extrémní. Pokud zvládáte turistické trasy v Tatrách, a nemáte problém každý den vylézt na jeden z vrcholů, tak GR20 zvládnete snadno.

Zítra mě čeká celých 25 km. Ale bude to většinu času po horských loukách, tak celkem v pohodě. Až na konci vystoupám do základního tábora pro výstup na tajemnou Pagliu Orbu. Tak mi držte palce.