Sever Ústí nad Labem. Víte někdo, co tam vlastně je? Pomezí mezi východními Krušnými horami a západní Děčínskou vrchovinou? Ta lehce snížená hradba hor, kterou protíná nechvalně proslulá dálnice E55? Co by tu kdo hledal? Žádný slušný člověk tady přece nezastavuje a míří radši dál do Drážďan… No tak uvidíme.
Dnešní etapa:
67 Km.
Ústí nad Labem – zřícenina hradu Krupka – prohlídková štola Starý Martin – Komáří hůrka – Špičák – Tiské stěny – Ústí nad Labem
České Středohoří jsem objevil docela nedávno. Nebýt toho, že jsem tudy projížděl, asi bych se sem jen tak nevydal. Ale před nějakou dobou jsme projeli větší část Krušných hor, které jsou poblíž, a potom jsem byl na kole podél Ohře a Labe. A tak jsem si všiml, že České Středohoří nejsou už jen povrchové doly, komíny z chemiček a obyvatelé shánějící pervitin.
Jsou to také malebné vesničky, plné ovocných sadů na stráních špičatých sopek, jejichž louky spásají stáda ovcí nebo třeba množství hradů na vrcholech těchto sopek vybudovaných.
A tak rok před touhle výpravou jsem se do Českého Středohoří vrátil. A projel jsem na kole celou východní část. A byla to nádhera. Potvrdil jsem si, že je České Středohoří jednou z nejpodceňovanějších oblastí v ČR. A je to možná dobře, aspoň zatím není plná výletních autobusů a zachovává si svou autenticitu. Možná to někdy hodím na blog.
Nedávno jsem byl také v nedalekém Českém Švýcarsku, takže už jsem v Severních Čechách jako doma.
Na konci Června 2019 to už tedy byla 6. výprava do Severních Čech. Tentokrát jsme se soustředili na severní část Českého středohoří a sousedící oblasti.
Vlastně jsem se na tuhle výpravu vydal hned po tom, co jsem se vrátil z GR20, ano měsíc jsem tak vlastně nebyl v práci.
Tomáš zapůjčil svůj velkoprostorový vůz.
Začali jsme ve třech, Rosťa měl kvůli práci dorazit později. Po cestě jsme se stavili v Mělníku, což je moje oblíbené město. Předtím jsem v Mělníku byl dvakrát a vždy to bylo celkem divoké. Stavili jsme se restauraci Němý Medvěd, která má minipivovar a skvělé hamburgery.
Dvacetitisícové město se rozkládá na soutoku našich dvou největších řek: Labe a Vltavy. Historie Mělníku sahá až někam do daleké minulosti. Určitě si zajděte na vyhlídku poblíž zámku odkud je krásně vidět například česká posvátná hora Říp. A je tady i vinohrad, takže Mělník má i své vyhlášené slavnosti vinobraní.
Ubytováváme se v Pensionu Greenstar, což je vlastně na zeleno namalovaný starý činžák.
Každopádně ubytování funguje bez problémů, kolárna, snídaně, není co vytknout.
Akorát když se večer vracíme z Pivovaru Na Rychtě, tak se necítím úplně jistě, když projdu přes několik open air party pořádaných spoluobčany.
Každopádně největší výtržnost způsobí v pivovaru jeden nejmenovaný účastník zájezdu, když už v hodně podroušeném stavu přivolá číšníka. Požádá doslova: „Přineste mi ty chipsy, nebo nějaké p…., co tady máte.“
Ne, takto se skutečně nedělá objednávka, ani kdyby to byl nejposlednější pikolík v teplákovce, se kterým jste si před chvílí dali jointa.
Tohle ale není pikolík v teplákovce, to je profesionálně oblečený distinguovaný veterán oboru. Pravděpodobně vlastní několik řádů zlatého podnosu a stříbrné lžičky. Teď je na jeho tváři vidět zmatení, protože už dlouhou dobu nejspíš žil v domnění, že zažil všechno. Teď se tedy rozmýšlí, jestli takovéhoto zákazníka umlátit židlí, nebo zachovat chladnou tvář a jít se vybrečet na záchod. Naštěstí volí mírovější možnost a pouze si odplivne a odchází.
Ráno vyrážíme směrem na západ do města Krupka. Tomáš tady má vlastní nóbl restaurant i s panským kočárem:
Krátkým stoupání na sever se dostáváme k zřícenině hradu Krupka ze 14. století. V té době v oblasti došlo k velkému rozvoji důlní činnosti.
Krupka se nachází na úpatí Krušných hor a směrem na jih je výhled na severní České Středohoří a město Teplice.
Pokračujeme dál na sever do Krušných hor. Je tady štola Starý Martin, ve které se těžila největší cínová žíla v Čechách. Poblíž je také malé muzeum důlní techniky.
Cín se používá do mnoha slitin. Důl patří pod UNESCO a my jdeme na prohlídku.
Z dolu Starý Martin je to pořád do kopce až na Komáří hůrku (808 m).
Dříve tady byla rozhledna, ta aktuálně nefunguje, ale i tak je do okolí krásný rozhled. Funguje tady aspoň restaurace a ta je plná východních Němců.
Na Komáří hůrce začíná Přírodní park Východní Krušné hory. Ten se vyznačuje hlavně vysokohorskými loukami.
Nyní jedeme směrem na východ po hřebeni Krušných hor.
Na nekonečných loukách jsou sem tam postavené větrné elektrárny.
Jako všude v Sudetech, je to tady samá zapomenutá silnička a alej.
Zastavujeme v malé osadě Adolfov v restauraci Adolfovský Dvůr, nakonec úspěšně nacházíme jiný, než Německý jídelní lístek a dáváme si oběd.
Dál je to pořád na sever a východ po NS Zapomenuté pohraničí.
Asi se jedná o celkem novou trasu. Je to vlastně jenom vysečený pruh trávy uprostřed luk.
Nakonec protínáme D8 alias E55, která nedaleko prochází přes hranice do Německa.
Míříme na nedaleký Špičák.
Ze Špičáku je vidět dálnice, jak se různými nadjezdy probojovává horami.
Sjíždíme ze Špičáku a pokračujeme loukami podél severních hranic.
Bizarní folklór hranic s Německem nejlépe dokládá Air Restaurant v malé vesničce Petrovice.
Ještě kousek na východ a jsme v CHKO Labské pískovce. Tady už končí dlouhý hřeben Krušných hor a začíná Děčínská vrchovina. Je už po šesté hodině, a tak poslední zastávku děláme ve skalní oblasti Tiské stěny.
Asi se tady normálně platí vstupné, ale protože je večer, tak máme vstup volný.
Tiské stěny je jedna z nejvýznamnější oblastí Labských pískovců.
Vypínají se nad obcí Tisá a je možné podniknout zde malý a velký okruh.
Tohle místo jsem neznal, ale myslím, že si ničím nezadá s nejznámějším Adršpachem.
Procházím velký okruh a je opravu na co se dívat.
Když skončím prohlídku je půl osmé a tak spěcháme zpátky do Ústí.
Zítra nás čeká Děčínský Sněžník. Tak dobrou noc 🙂