Dnes vystoupáme na hlavní hřeben Vizovických vrchů, navštívíme místo tragédie konce války, potkáme Yettiho a možná přijde i kouzelník.
39 Km
Ráno slyším podivný zvuk a tak se opatrně vydávám směrem odkud přišel. Ostatní nejspíš ještě spí, ale mně se podaří přiblížit ke vchodovým dveřím. Pomalu je pootevřu a v mlžném oparu zahlédnu naprosto unikátní jev. Na zahradě přímo před domem, jako by nic, vidím Pracujícího Zilu. Potichu zapínám fotoaparát a podaří se mi udělat snímek. Opravdu jen výjimečně lze něco takového zahlédnout a směle lze unikát Pracující Zila označit jako takového Yettiho z podhůří Vizovických vrchů. Cvaknutí závěrky fotoaparátu bohužel Zilu vyruší a tak odkládá sekačku a jde si dát pivo.
Příprava na odjezd připomíná pit stop Formule 1.
Dnes jedeme na sever přes město Valašské Klobouky. Tenhle název prý není podle toho, že by ve městě všichni chodili ve valašských širácích na hlavách, ale podle okolních kopců, které klobouky připomínají.
Můžete posoudit sami.
Ve Valašských kotárech se ukrývalo mnoho partyzánů, kteří bojovali proti nacistickému režimu. Jejich činnost a oběti připomíná mnoho památníků v okolí. Jeden takový v Březině připomíná nesmyslnou popravu třinácti vězňů gestapa.
Pokračujeme po silnici dalších 10 km na sever do obce Lidečko, kde se tyčí jeden z nejvýznamnějších skalních útvarů Valašska, Čertova stěna.
Určitě existuje mnoho pověstí, co všechno tady čert stavěl, a jak mu to kohout svým kokrháním překazil.
Nám se líbí ta o černokněžníkovi, který zde rozdává zlato, ale bohužel ani po dlouhém čekání dnes nepřišel. Tomáš si alespoň doplňuje další fotografii do svého alba s názvem: „Já na skále v lascivním postoji“. 🙂
Otáčíme se na východ a čeká nás skoro 300 m stoupání po NS Vařákovy paseky. Jedeme lesem vlastně po hlavním hřebeni Vizovických vrchů. V sedmi stech metrech nad mořem zde, v hlubokých lesích vznikla velká paseka s několika usedlostmi.
Na konci 2. sv. války se tady stala velká tragédie. Němci se mstili, za útok partyzánů a celá usedlost byla vypálena a několik lidí popraveno. Událost je o to smutnější, že se stala doslova pár hodin, před osvobozením Rudou armádou.
Jsou odtud krásné výhledy.
Pokračujeme na východ až k vrcholu Klášťov (753 m), což je nejvyšší vrchol Vizovické vrchoviny.
Až na křižovatce pod Suchým vrchem se otáčíme zpátky na jih a sjíždíme kopec dolů ze hřebene. Po cestě potkáváme kapličku.
Obecně je tento kraj protkán religiózními stavbami, takže další zastávka je hned pod hřebenem u Kaple Panny Marie Vysocké.
Po křížové cestě sjíždíme ještě kousek dolů do Vysokého Pole. Odtud musíme zase trochu stoupat do vesnice Drnovice.
Napojujeme se na Okruh šesti dědin, a už je to zpět do Lipiny opravdu jenom co by drnem dohodil. Víkend končí, takže se můžu rozloučit s krajem trnkami oplývajícím a těšit zase na někdy příště.
