Malý Javorník (19.1.2019)

Na Rakošovém (Karolinka).

Brodění sněhem na nejvyšší horu české strany Javorníků.

9 km
Stanovnice – Malý Javorník – Stanovnice

Po zkušenostech z minulého týdne, kdy se mi celkem bez větších problémů podařilo pohybovat po zasněženém hřebeni Beskyd, jsem si naplánoval ambiciózní okruh v Javornících zahrnující Malý a Velký Javorník. Navíc jsem si do sněhu pořídil ještě návleky, takže v mých představách mě mohla zastavit snad už jen lavina. A tu v Javornících už dlouho nikdo neviděl. Jak je ale vidět na mapě trasy, nakonec cesta neproběhla úplně podle plánu.

Vyrazil jsem tentokrát ze Stanovnic u Karolínky. Karolínka je poměrně mladé město, protože vznikla až v 19. století odtržením od sousedního Nového Hrozenkova. Vyznačuje se dodnes fungující sklárnou a vodní nádrží z roku 1985, která slouží jako zásobárna pitné vody. Vodní nádrži právě padla za oběť většina původních Stanovnic. Já začínám v jejich horní části a po žluté mířím na hlavní hřeben Javorníků.

Stanovnice.

Pro mnoho lidí jsou Javorníky prostě jižní okraj Beskyd. Jejich hřeben tvoří hranici se Slovenskem. Javorníky vždycky patřily k mým oblíbeným pohořím. Oproti horám ve střední části Valašského království, působí Javorníky často opuštěněji a svým rázem jsou blíže Slovensku. Zatímco třeba ve Vsetínské hornatině pasáček hraje ovečkám na píšťalku v Javornících už poskakuje Jánošík s fujarou a na kopcích je vidět mnohem méně chalup.

Po žluté ze Stanovnic.

Cesta příjemně ubíhá a raní Slunce opatrně pronikající skrz Smrkový les, dodává okolí krásnou atmosféru.

Krmelec (Stanovnice).

Postupem času se chodník čím dál více zužuje, až je úzký jenom na šířku chodidla.

Úzká vyšlapaná stezka.

No a nakonec i tento chodníček odbočuje ze žluté a přede mnou je už jenom nedotčený sníh.

Na Rakošovém (Karolínka).

Nemám moc zkušeností s prodíráním se v metrových závějích, takže nevím, co mě vlastně čeká. Věřím svým návlekům a vydávám se hrdinně vzhůru. Postupně začínám chápat jaká je to dřina, mrznou mi nohy, a cesta ubíhá opravdu velice pomalu. Tak už konečně vím k čemu jsou všechny ty běžky, sněžnice a skialpové lyže.

Posed.

Co se týká okolních výhledů, tak si ale nemám na co stěžovat.

Chaloupka Na Rakošovém.

Dělám přestávky na focení (ale taky na vydýchání, no jo :-)), takže mě dohání jiný turista. Má v plánu Velký Javorník stejně jako já. Takže zklamaně zjišťuje, že cesta, kterou považoval za prošlapanou až na hřeben je vlastně moje práce a já mám za sebou teprve ani ne kilometr. Nezbývá než se v prošlapávání cesty střídat. Vždy jde jeden jako první, a až toho má plné zuby, tak ho druhý vystřídá.

Pohled zpět na horskou část Javorníček.

Jít po stezce, kterou se minimálně od doby, kdy napadl sníh nikdo nevydal má v sobě určité kouzlo.

Po žluté na Frňovské sedlo.

Konečně se nám daří dostat až na hřeben, tedy na Frňovské sedlo (930 m), které protíná hlavní běžkařská trasa vedoucí z Kohútky až někam do Čadce.

Frňovské sedlo.

Postupně zjišťujeme, že ani na hřebeni se žádná prošlapaná stezka nekoná. Tohle je spíše ráj běžkařů.

Ti na nás celkem vyjeveně koukají, kde jsme se tam vzali, když nemáme běžky.

Běžkaři na hřebeni Javorníků.

Brodění sněhem jde pomalu a tak sny o tom, že se dostaneme až na Velký Javorník jsou pryč. Co se dá dělat, no tak to dotáhnem aspoň na ten malý, stejně je v Javornících nejvyšší, tak co. No dobře, tak nejvyšší sice je, ale jenom na české straně, no.

Chtěl jsem dojít aspoň až na Stratenec, kde jsou větší výhledy, ale dneska to fakt nepůjde, to bych se zpátky bořil ve sněhu potmě. Tak aspoň tohle:

Malý Javorník (1019 m).

Při návratu už pomalu zapadá Slunce, takže je opět se na co dívat:

Smrkový les.
Čertův mlýn (1206 m), Kněhyně (1257 m) a Magurka (1067 m).

Vracím se úplně stejnou cestou, protože jinou možnost moc nemám, příroda se večer ukazuje v krásných barvách, takže vlastně ani nevadí, že se vrcholu Gašerbrumu II, ehm tedy vlastně Velkého Javorníku, dens nepodařilo dosáhnout.

Na Rakošovém.