Rychlebské hory – 1. den: Tanec po hřebeni zapomenutých hor (14.9.2019)

V Rychlebských horách bylo před 2. světovou válkou živo. Teď už tady lišky dávají dobrou noc. Dnes navštívíme nejvyšší vrchol těchto hor, podíváme se do zaniklé vesnice Hraničky hluboko v lesích, a objevíme Račí údolí, kde se místní snaží navázat na německou kulturu zdejší oblasti v zrekonstruované dřevěné secesní budově Tančírny.

Dnešní etapa

28 Km.

Ráno jedeme vlakem z Prahy. Spojení je pohodlné, v Zábřehu na Moravě přestupujeme a kolem deváté už jsme v Ramzové. Nejvýše položené vlakové nádraží v Jeseníkách (760 m), nám usnadní cestu na hřeben Rychleb.

Cestu začínáme stoupáním, čeká nás skoro 400 m.

Na hřeben Rychleb se totiž chceme dostat rovnou v místě, kde je nevyšší hora Smrk (1127 m). Všude kolem jsou smrky, takže asi jdeme dobře.

Vrchol Smrku je hodně zploštělý, takže není snadné najít tu správnou vrcholovou kótu. Hledání vrcholu komplikují bažiny a mnoho cestiček vytvořených dalšími hledači.

Rašeliniště poblíž Smrku (1127 m).

Smrk zároveň představuje historické trojmezí, kde se potkávají Morava, Slezsko a Kladsko. Kousek od vrcholu je aktuální hranice s Polskem.

Z červené odbočujeme na žlutou a nyní půjdeme po hranicích.

Hraniční kámen.

Cesta po hranicích přináší až meditační zážitek. Pořád jdete úzkou pěšinou mezi lesy, turistů moc nepotkáte, výhledy taky moc nejsou.

Před několika lety jsem celý hřeben Rychleb projel na kole, a meditační zážitek je nejintenzivnější na severní části hřebene za Borůvkovou horou, kde už opravdu nepotkáte skoro nikoho. Tam dnes ale nedojdeme.

Začínáme pomalu stoupat na vrchol Kovadlina (989 m).

Na Kovadlině vytahujeme Adventure Menu, a protože už je poledne, dáme si rychlý oběd.

Taky by se to tady dalo přirovnat ke skandinávským trailům, kde jdete nekonečnými lesy.

Akorát ve Skandinávii předpokládám, že není tolik stoupání a hlavně místo dvou dnů. Můžete jít lesem klidně dva týdny 🙂

Výhoda ČR je, že tady není tolik komárů.

U pramene Peklo doplňujeme vodu. Dobře vím, že v bibli outdooru je napsáno, že pokud chcete na zkušenou hikerku udělat dojem, stačí vytáhnout svůj Platypus a začít ho plit vodním filtrem. Nebo tak nějak to určitě bylo 🙂 Aktuální parťačce, v oboru začátečnici, se místo jisker v očích zračí WTF. Raději jdeme dál. 🙂

Tak ještě pár desítek hraničních patníků…

Nějaké ty stromy …

A z lesa se konečně vynořuje zaniklá vesnice Hraničky. Po některých staveních jsou ještě dobře vidět obvodové zdi.

Hraničky.

Jenom abych trochu vysvětlil, proč je místní krajina tak opuštěná. Rychleby, Jeseníky a vlastně veškeré Sudety to měly v historii těžké. Jestli jsem to pochopil dobře, tak hraniční horské oblasti osídlili kdysi dávno Němci. Češi je nechali se v oblastech zabydlet, protože se jim v horách žít nechtělo. A tak tam Němci spokojeně žili, až došlo k té nešťastné události, že se Němci v 1. světové válce rozhodli dobýt svět. To se jim nepodařilo a tak se v roce 1918 najednou Sudety ocitly v ČR. Němci byli zvyklí žít s Čechy a tak to nějak fungovalo, až do doby, než přišla krize a Němci zjistili, že by se jim lépe žilo spíš se strýčkem Hitlerem. No a ten v roce 1938 Sudety rovnou k Německu připojil a všechny Čechy odstěhoval do vnitrozemí. No a potom se stala ta druhá nešťastná událost, že se Němci zase rozhodli podmanit si celý svět. Ale zase jim to nevyšlo. To už byli Češi na Němce naštvaní, že je vystěhovali, a tak Němce na oplátku po válce vystěhovali taky.

No a tak v krajině, kde mnoho let žili Němci najednou nežil nikdo. A tak bylo potřeba tady nastěhovat Čechy. Ti ke krajině neměli moc vztah a spíš uloupili co se dalo. Ale ne všichni, někteří se snažili hospodařit. Jenomže pak se stala další nešťastná událost, když v roce 1948 se Rusové rozhodli, že Česko patří k SSSR. A tak založili JZD, a těch pár podnikatelů, kteří měli v Sudetech hospodářství, si řeklo, že když ty polnosti nejsou jejich, tak se na to můžou vykašlat. Ale ne všichni se na to vykašlali. Někteří zůstali v JZD a hospodařili, i když to nebylo jejich. V SSSR si ale řekli, že to nestačí, a že pomůžou Čechům s ochranou hranic. A tak všechny pohraniční vesničky zbourali, aby se tam pohraničníkům nepletli civilisti. A tak tenhle kraj trpěl celou vládu SSSR a sem tam se tam někdo pokusil něco zbudovat. Až přišla revoluce a těch pár lidí, kteří ještě zůstali a něco zbudovali muselo skončit, protože restituce.

Až teď, po třiceti letech se krajina opět zkouší nadechnou. Objevují se lidi, kteří se snaží navázat na skoro 100 let přerušenou kulturu, nebo začínají novou. A pokud Němci nebo Rusové nedostanou zase nějaký skvělý nápad, tak se jim to možná podaří.

Jednou z těch vesnic, které buldozer srovnal se zemí, jsou právě Hraničky. Zbylo z nich snad jedno stavení a veliká mýtina uprostřed lesa.

Památník Hraničky.

V Hraničkách odbočujeme z hlavního hřebene klesáme na sever do Nových Vilémovic.

Pramen Na Hraničkách.

Je nádherné zářijové počasí. Už je kolem 5 večer. Klidně by se dalo přespat přímo v Hraničkách, ale protože je pořád dost sil, tak zkoušíme dojít až na plánované tábořiště.

Po cestě z Hraniček.

V horní části Nových Vilémovic jsou na kraji lesa vyřezávané sochy. Večerní scenérie působí až strašidelně.

Sochy u Nových Vilémovic.

Nyní jdeme po horských loukách po červené značce.

Pramen Hlučného Potoka.

Je vidět, že místní lidé pomalu navrací do okolí život.

Jdeme ještě kousek na sever na malé vesničky Červený Důl.

Kaplička poblíž Červeného Dolu.

Sejdeme dolů do Račího údolí. To bylo před válkou vyhlášeným místem pro nedělní výlety obyvatel nedalekého Javorníku. Uprostřed údolí v hlubokém lese stojí kouzelná stavba Tančírna (Georgshalle) postavená na začátku 20. století. Je to secesní dřevěná budova, kde se pořádaly taneční večery.

Tančírna.

Když jsem do Račího údolí jezdil s tátou, který v tomto kraji prožil dětství, tak jsem pomalu sledoval, jak se budova rozpadá a jak místní zloději kradou z budovy dřevo na zátop. Už z ní pomalu nic nezbývalo.

Je až neuvěřitelné, že budova takříkajíc vstala z popela, když se skupina dobrovolníků vrhla na její rekonstrukci. Hluboce se klaním nad všemi, kteří se zasloužili o to, že tahle zajímavá budova nezmizela v propadlišti dějin. Dnes se zde pořádají různé kulturní akce, a budova opět žije.

Původní plán byl přespat ve stanu někde poblíž Tančírny. Aktuálně tam ale probíhá svatba, tak se to moc nehodí. Jdeme dál údolím až do restaurace Isolde. Říkali jsme si, že se tady najíme, ale zrovna zavírají. Jedno pivo nám ale dají pár dalších dokoupím v lahvi.

Nakonec objevujeme přístřešek u parkoviště. Je tady i něco jako přírodní sprcha.

Původně se nám tam moc nechce, protože zde kempuje skupina trabantistů již v podroušené náladě. Ale jiná možnost není. Tak stavíme stan. Konečně vyzkouším Big Agnes Tiger Wall UL 2. Skvělý stan, který jsem si koupil na doporučení Roba z Ameriky, kterého jsem potkal na GR20. Je skvělý v tom, že je celkem bytelný, samonosný, je pro dva a přitom váží jenom 1 Kg.

Večer sedíme u ohně. Přes den bylo krásně, ale teď u potoka je celkem zima. Vytahuji láhev portského. Moje úvaha je samozřejmě založená na tom, že pokud bych vzal láhev vína, tak je to málo na opití mého ženského protějšku, zatímco, kdybych vzal láhev tvrdého alkoholu, hrozí riziko, že odhalí můj plán jí opít. Proto volím střední cestu v podobě portského. 🙂

Přidává se k nám starší pár. Dostáváme podrobnou přednášku o tom, jak jsou na Jižní Moravě hrozní lidé. „Nejste náhodou z Jižní Moravy?“ „Ne.“ „Tak to je dobře.“ A že od té doby, co je paní s Frantou, tak se má konečně dobře, protože Franta je z Ústí nad Orlicí. Franta většinu času mlčí a přikyvuje. My asi taky nemáme moc co přidat k pomlouvání jihomoraváků, protože je asi zase tak neznáme 🙂 Nakonec se paní loučí se slovy: „Tak já už vás nechám.“

Zítra nás čeká rozhledna na Borůvkové hoře. Tak dobrou noc.

Napsat komentář