Nízký Jeseník – 1. den: Z Valšova do Krnova (8.5.2019)

Za námi vesnička Oborná a hlavní hřeben Hrubého Jeseníku.

První den jarního čtyřdenního výletu na kole zapomenutým krajem Nízkého Jeseníku a Zlatohorské vrchoviny. Bruntálské sopky a Krnovské rozhledny.

Den 1. Z Valšova do Krnova <=
Den 2. Z Krnova do Osoblahy
Den 3. Z Osoblahy do Holčovic
Den 4. Z Holčovic do Bruntálu

Dnešní etapa:

65 km

Valšov – Venušina sopka – Uhlířský vrch – Bruntál – Rozhledna Sosnová – Zřícenina hradu Vartnov – Rozhledna H. Kudlicha – Zřícenina hradu Cvilín – Krnov

Minulý rok jsme projeli jižnější část Nízkého Jeseníku kolem Budišova nad Budišovkou. Tenhle rok můžeme navázat cestou na sever a objevit tak ty nejzapadlejší části slezských Sudet, jako je město Bruntál, známé těžbou bahna a zubatýma žábama. My se ale odvážíme dál, do míst jako je Krnov, nebo Město Albrechtice, což jsou místa, která většina pražských kartografů na mapách označuje jako Terra incognita. Pokusíme se být také prvními dobrodruhy, kteří znovu objeví dávno ztracenou a mnoha mýty opředenou Osoblahu.

Vyrážíme na čtyři dny, na kolech, na těžko, ale přespávat budeme v penzionech a kempech. Vlak jede přímo z Ostravy – Svinova, takže už před osmou jsme na nádraží ve Valšově, což je malá vesnička u Bruntálu.

Pája a Tomáš vystoupivši na Valšovském nádraží.

Výhoda Nízkého Jeseníku je, že v něm nejsou moc prudké kopce, na rozdíl třeba od Beskyd nebo Krkonoš, takže jsou na jaro, dobu, kdy ještě nikdo nemá moc najetých kilometrů ideální.

Stoupáme z Valšova po cyklotrase směrem na Venušinu sopku.

V pozadí Valšov.

Poblíž rozcestí Pod Návrším je vyschlá studánka:

Pod Návrším.

Venušina sopka se nachází nad Vodní nádrží Slezská Harta, kousek od obce Mezina. Směrem na severozápad je vidět Hrubý Jeseník, na kterém je ještě sněhová pokrývka.

Pohled na sever, v dálce Bruntál.
Pohled na severozápad, v pozadí Hrubý Jeseník.
Stoupání na Venušinu sopku.

Na jihu jsou vidět další dvě sopky, Velký Roudný (780 m) a Malý Roudný (771 m):

Pohled na jih.

Z Venušiny sopky (654 m) není moc rozhled, ale je tam celkem zachovalý kráter.

Jaro na Venušině sopce.
Hurá do kráteru.
Vstoupit do kráteru se podaří jen zkušeným dobrodruhům.
Někde v těchto místech se těží Bruntálské bahno.
Pro těžaře je připraveno i moderní ubytovací zázemí.

Jaro je asi moje nejoblíbenější roční doba. Všechno kvete:

Rozkvetlé pampelišky, v pozadí Bruntál („…okolí hezký, ale díra hrozná.“) 🙂

Poblíž se nacházející lávový proud Venušiny sopky je tvořen čedičovými šestihrannými sloupci:

Přírodní památka Lávový proud u Meziny.

Podél Černého potoka míříme přes Bruntál na Uhlířský vrch.

Černý potok.
Mezina z úpatí Boudníku (597 m).
Borovicová textura.

Uhlířský vrch (672 m) je jedna z nejmladších sopek na českém území. Na jejím vrcholu je postaven Poutní kostel Panny Marie Pomocné z 18. století.

Cestou na Uhlířský vrch.
Takto náročný výstup si žádá založení několika výškových táborů.
„A já se ptám, kdo z vás to má, projíždět se po kráteru na kole?“
Kostel je postavený na celkem unikátním místě.
I zde se těží Bruntálské bahno.
V kráteru Uhlířského vrchu.
V pozadí zasněžený vrcholek Kilimandžára. 🙂
Já jsem to samozřejmě v pohodě vyjel 🙂

Ze sopky je vidět trojvesnicí tvořené Moravským, Slezským a Moravskoslezským Kočovem:

Jižní panorama z Uhlířského vrchu.
Aleluja, jsme nahoře.
Barokní Poutní kostel Panny Marie Pomocné (18. st.)
Interiér Poutního kostela Panny Marie Pomocné.

Sjíždíme dolů do Bruntálu lipovou alejí. Pro zpestření jsem zvolil žlutou vodárenskou stezku. Potkáváme menší polom, proti tomu, co jsme překonávali minulý rok je to ale legrace:

Polom poblíž Uhlířského vrchu.

Konečně se dostáváme do centra dění celého Bruntálu:

Bruntál, náměstí Míru.

Napočítali jsme jednoho člověka. Míříme raději do Pivovaru Hasič, kde si dáváme pivo Zubatá Žába, u kterého je nápis „Jen pro otrlé“. Má to 15 stupňů, je to Pale Ale a je celkem ok, stejně jako hospoda.

Pivovar Hasič.

Dáváme oběd a míříme přes město po zelené zpátky do okolní divočiny.

Zámek Bruntál (16. st.)
Kontroverzní autobusový terminál v Bruntále.
Vesnice Oborná a vzadu hřeben Hrubého Jeseníku.

Podařilo se nám ztratit zelenou turistickou značku, takže musíme překonávat koleje mimo cestu. Aspoň se mi podaří vyfotit vlak projíždějící skalnatým průsmykem:

Poblíž Oborné.

Prodíráme se hustým lesem až se konečně objevujeme na louce poblíž Milotic nad Opavou.

Poblíž Milotic nad Opavou.

Sjíždíme až k řece Opavě, takže musíme zase stoupat až na Holubí vrch (599 m). Cestou předháníme místního „štamgasta“ na traktorku. Na Holubím vrchu dáváme pauzu. Po chvíli se objevuje i traktorista. Zastavuje, prohlásí: „Kuřácká“, a nabízí cigarety. Ptám se kam má s traktorem namířeno. Následuje přednáška o tom, že: „Kluci, s prázdnou vlečkou já nikdy nejezdím, vždycky tady naložím dřevo, než jedu zpátky.“ Načež dokouří. Chvíli s námi ještě posedí a s prázdnou vlečkou jede zase zpátky dolů. 🙂

Holubí vrch.

Pokračujeme přes Lichnov na Anninu studánku, vedle které je kaplička:

Annina studánka.

Poblíž je vesnice Sosnová a vedle ní na kopci stejnojmenná dřevěná rozhledna:

Rozhledna Sosnová.

Směrem na sever je vidět celá vesnice Sosnová:

Rozhledna Sosnová pohled na sever.

Pokročili jsme na východ, takže Hrubý Jeseník už se ztrácí v dálce:

Rozhledna Sosnová pohled na západ.

Ze Sosnové pokračujeme údolím Čižiny až do malé vesničky Pocheň. Chvíli trvá, než se nám podaří najít přístup ke zřícenině hradu Vartnov.

Zřícenina hradu Vartnov (13. st.).

Je pravda, že z hradu toho moc nezbylo, ale zachovalé hrady jsou pro lidi bez fantazie.

Tady někde se nacházelo nádvoří hradu, ehm. 🙂

Míříme raději dál, směrem na Úvalno.

Poblíž Úvalna nekrmte vlky.

Nad Úvalnem je krásná rozhledna Hanse Kudlicha na Strážišti, což je 396 metrů vysoký kopec. Kudlich byl poslanec, který se v 19. st. zasloužil o zrušení roboty, a tak na jeho počest postavili tuhle rozhlednu. Bohužel už je večer, takže je zavřeno.

Tomáše nějaká rozhledna stejně nezajímá, místo toho okupuje nedalekou hospodu, protože už několik hodin jedl jenom tatranky, a tak je na pokraji smrti hladem.

Rozhledna Hanse Kudlicha na Strážišti (19. st.).

V hospodě jsme trochu doplnili energii, takže není problém přesvědčit celou expedici k návštěvě další zříceniny hradu se jménem Cvilín na kopci Šelenburk (423 m).

Hrad Cvilín (13. st.).

Z hradu už raději míříme do penzionu Koliba v Krnově. Je přesně osm večer, takže akorát stíháme zahlédnout kuchaře, jak odjíždí domů. Zamáváme mu a ptáme se majitele penzionu, kde bychom se v Krnově mohli najíst. Dá nám dva typy. Ale bohužel v obou restauracích, nám tvrdí, že už nevaří. Trochu si říkám, jestli za náš neúspěch nemůže Tomášův outfit. Tom pro dnešní večer zvolil pruhované tepláky, a tak sice skvěle zapadá mezi místní uživatele pervitinu, ale personál v restauraci asi tuhle skupinu lidí nemá moc v lásce. Nakonec nás zachrání pizzerie na hlavním náměstí. 🙂

Napsat komentář