Hostýnské vrchy jsou pořád hustě zalesněná krajina, i když jsou vlastně skoro na konci Karpatského oblouku. Medvěd sem mohl přijít klidně z Rumunska, ale už cítí smrad tvarglí z Hané a tak se raději vrací do voňavých hvozdů. Dnes se pokochám podzimní krajinou ze dvou nejhezčích místních rozhledem, z Marušky a Kelčského Javorníku.
71 Km
Začínám jako obvykle na chalupě v Malé Bystřici. Podzim už je tady a stromy se pomalu začínají barvit.
Vlastně celou cestu pojedu na západ a potom zpátky na východ. Nejdřív mě čeká celkem nudná trasa po asfaltu kolem přehrady Bystřička. Přejíždím Vsetínskou Bečvu pokračuji údolím, ve kterém se rozprostírá valašská obec Mikulůvka. Dojedu až na její úplný konec a po cyklotrase začínám stoupat do malé horské obce Lázy, která je už ve výšce 600 m. Odtud už jedu po lesní zelené trase.
Postupně vystoupám až na kopec Čečetkov (687 m) a rozhlížím se po Přírodním parku Hostýnské vrchy.
Další kopec se jmenuje Bludný (659 m). Nevím, jestli je možné tady zabloudit, ale vím jistě, že zde byl vysazen strom pro účely fotografování.
A tak toho využívám. 🙂
Jenom o pár minut dál je kopec Maruška (664 m), na němž před 5 lety postavili lidé z Hošťálkové stejnojmennou rozhlednu.
Není vysoká, ale nabízí kruhový rozhled po celých Hostýnských vrších. Není divu, nachází se uprostřed tohoto pohoří.
Nedaleko rozhledny se také nachází meteorologická stanice, který byla postavena v roce 2005.
Sjíždím až ke známe turistické chatě Troják a pokračuji naučnou stezkou.
Na rozcestí Pod křížkem odbočuji z modré a po červené sjíždím k další známé hostýnské chatě s názvem Tesák.
Ani tady se nezastavuji, dnes jsem vyjížděl po obědě, tak není potřeba doplňovat živiny. Co ale doplnit můžu je voda.
Teď už mě čeká 300 m stoupání k rozhledně na nejvyšším kopce Hostýnských vrchů.
Je 5 odpoledne a jsem u rozhledny. Postavili jí tady před čtyřmi lety.
Určitě patří k mým oblíbeným. Dají se odtud ze západu přehlédnout celé Beskydy (viz titulní fotka). A nebo třeba rovina Moravské brány.
Vlastně na rozhledně stíhám zlatou hodinku, kdy slunce prodlužuje stíny a je největší radost fotit.
Vracím se po zelené trase přes Černou bařinu (653 m). Je vidět, že místní lesy už navštívil kůrovec.
Místa, která byla ještě před krátkou dobou hustě zalesněná vypadají dost zničeně. Ale ono to zase zaroste. 🙂
Je půl šesté a slunce pomalu zapadá. Přece jenom už je podzim. Ale aspoň ty fotky jsou zase trochu jiné.
Nevím kudy přesně Cyril s Metůdem vlastně tenkrát šli. Aktuálně ale jedu po Cyrilometodějské stezce vedoucí z Polska až na Velehrad. Poutníci se určitě zastaví i na nedalekém svatém Hostýně, já se ale snažím aspoň s trochou světla vrátit zpátky do Malé Bystřice.
To mi ale nebrání vyfotit kostel v Rajnochovicích, který navrhl italských architekt G. P. Tencal. Nevím, kde se tady Ital vzal, ale netradiční silueta kostela zařízlého v hlubokém údolí pod Kelčským Javorníkem působí impozantně.
Sjíždím až do Podhradní Lhoty, kde se po okolních loukách tak, jak je to pro Valašsko typické, pase mnoho ovcí.
Čeká mě ještě hodně kilometrů, ale protože spěchám tak jedu po silnicích, které neposkytují moc zajímavého. Tohle ale určitě nebyl první ani poslední výlet do hostýnský vrchů, rád se tady vracím. Tak zase někdy.